My a média

Dne 18. května 2017 uplyne 140 let od narození reformního pedagoga a sbormistra Františka Bakuleho, rodáka z Lidmovic. Absolvent gymnázia v Písku a učitelského ústavu v Příbrami započal svou profesní dráhu v roce 1897 ve Vrapicích (nyní součást města Kladno). Následně v letech 1898 – 1900 působil ve škole v nedaleké obci Družec, která dlouhodobě věnuje mimořádnou pozornost jeho osobnosti. V roce 1967 zde byla v blízkosti tamní školy odhalena Bakuleho busta. V roce 2011 prostranství bylo před školou nově upraveno a busta restaurována. Od roku 1902 František Bakule učil deset let v Malé Skále v Českém ráji. V roce 1912 odtud odešel do nově vznikajícího Jedličkova ústavu v Praze, ve kterém setrval do roku 1918. Pěvecký sbor Bakulovi zpěváčci, ve kterém zpívaly také děti tělesně postižené, vystupoval nejen v Československu, ale i v Německu, Dánsku, Švýcarsku, Francii, Maďarsku a v USA. Za 14 let uspořádal 3 296 vystoupení, z toho 335 v zahraničí. Na gramofonové desky nahrál 85 skladeb. V roce 2003 byla Františku Bakulemu na vyšehradské budově známého ústavu odhalena pamětní deska s jeho podobiznou i taktovkou. Po odchodu z Jedličkova ústavu se mu podařilo i navzdory nedostatku financí v Praze založit Bakulův ústav pro výchovu životem a prací, ale v roce 1933 musel jeho činnost ze zdravotních důvodů navždy ukončit. František Bakule se během svého života nedočkal uznání reformních metod a pedagogických zásad, které měly především povzbuzovat a vést tělesně postižené děti k získávání dovedností pro vykonávání práce, pro samostatný a důstojný život. Zemřel 15. ledna 1957 v Praze. Pochován je v rodinném hrobě své bývalé žačky, sólistky Bakulových zpěváčků, spolupracovnice a od roku 1955 manželky Miloslavy Šikolové (1898 – 1982) na hřbitově ve Sněhově u Malé Skály. K připomenutí významného českého učitele, který v nedalekých Lidmovicích vyrostl, byla na jeho rodném statku čp. 11 počátkem 21. století umístěna pamětní deska.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, květen 2017

Václav Liška se narodil 22. října 1898 v Plzni. Vyrostl však ve Vodňanech, kde chodil do školy, oženil se a k městu měl po celý svůj život blízký vztah. Na jaře 1916 byl odveden do rakouské armády. Na konci srpna t. r. byl zajat na ruské frontě a již 1. září 1916 se hlásil do legie. Byl zařazen jako dobrovolník k 1. československému střeleckému pluku Mistra Jana Husa a později k 3. československému střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova. Oba pluky se na počátku léta 1917 zúčastnily památné bitvy u Zborova. Letos si bude česká veřejnost připomínat 100. výročí konání této významné historické události ve vojenských dějinách naší vlasti. Legionář Liška byl při ústupu na Sibiř vážně raněn do hlavy, ale po uzdravení vykonával službu u pluku až do 1. prosince 1919. Dosáhl hodnosti podporučíka. Po návratu z Vladivostoku do nově vzniklé republiky se rozhodl zůstat v armádě. Jeho letecká kariéra započala v květnu 1921, kdy byl odvelen k balonovému oddílu jako žák. Po absolvování kurzu balonového létání byl přidělen k Leteckému pluku 3 v Nitře. V letech 1927 - 1939 byl několikrát přeložen vždy k leteckým jednotkám - do Lysé nad Labem, pak do Olomouce, Prostějova a opět do Olomouce. V roce 1925 byl jmenován pilotem letcem. V letech 1934 – 1936 by ustanoven předsedou komise pro vyzkoušení nových a opravených letounů. V roce 1935 se stal velitelem kasáren a letiště v Olomouci. Dne 1. ledna 1937 byl povýšen na podplukovníka letectva. Okupace Československa ho přiměla k rozhodnutí opustit republiku. Na nebezpečnou cestu se vydal z Vodňan. Dne 14. prosince 1939 překročil s dalšími letci hranice na Slovensko, dále pokračoval do Maďarska a Jugoslávie. Podařilo se mu odplout z Bejrútu do Marseille, kam připlul na konci ledna 1940. Okamžitě se přihlásil k letectvu do čs. armády ve Francii. Po jejím pádu se opět lodí dostal do Anglie. Dne 2. srpna 1940 byl přijat do RAF. Jeho další osud provázely povinnosti na Inspektorátu československého letectva a Ministerstvu národní obrany v Londýně, ale i neshody s ostatními důstojníky. V listopadu 1941 byl z Královského letectva propuštěn a v květnu 1944 byl odvolán z činné služby. Po návratu do vlasti však zůstal v armádě. Již 3. května 1948 bylo s ním zahájeno superarbitrační řízení z moci úřední a 1. února 1949 byl dán do výslužby. Přestože nebyl zatčen, byl stále pod dozorem Státní bezpečnosti. Každé opuštění Prahy musel hlásit, např. když jel na chatu do Vodňan. Jeho zdravotní stav (opakovaný infarkt, mozková mrtvice) mu neumožnil ilegální odchod z republiky. Zemřel v září 1963.

Manželka Marie, roz. Kleinová, byla 1. října 1943 ve Vodňanech zatčena pro poslech zahraničního rozhlasu. Vězněna byla ve věznicích Pankrác, Terezín a v koncentračních táborech Ravensbrück a Bergen-Belsen. Domů se vrátila s podlomeným zdravím.

Václav Liška obdržel během své vojenské služby vyznamenání Československý válečný kříž 1919, Československou revoluční medaili, Československou medaili Vítězství, anglickou Válečnou medaili a Kříž Sv. Jiří IV. stupně.

Podrobně se životnímu příběhu letce Václava Lišky z Vodňan, ale i osudům dalších vojáků zahraniční armády v době 2. světové války původem z okresu Strakonice, věnoval pan Dušan Vávra z Čestic, autor trilogie Muži na správné straně. Zájemci se s ním mohou ve Vodňanech setkat na jeho přednášce dne 20. dubna 2017 v 18,00 hodin v městské galerii. Srdečně zveme.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, březen 2017, s. 15.

Židovská hvězda Anny Žahourové (1892 – 1965), manželky PhDr. Blahomíra Žahoura, zakladatele vodňanské galerie.

Sbírka MaG Vodňany

(Zmizelý svět vodňanských židů)

Městské muzeum a galerie Vodňany v roce 2002 připravilo výstavu obrazů českého architekta Jiřího Stibrala (1859 – 1939) za mimořádné podpory všech jeho potomků. Pouze architektova vnučka paní Leandra Boučková tehdy se svým souhlasem k vystavení dědečkových obrazů v našem městě váhala. Později nám vyprávěla, proč nechtěla do Vodňan vůbec přijet. Na jaře roku 1942 zde navštívila svou spolužačku Žofii Gansovou  ̶  krátce před jejím odjezdem do Terezína. Vodňany tak měla po celý život spojené s jejím tragickým osudem. Její vzpomínka nás nyní při přípravě výstavy o osudech vodňanských židů přivedla do Státního okresního archivu v Českých Budějovicích. Ředitel PhDr. Daniel Kovář laskavě vyhledal jméno studentky ve školním výkaze zde uloženém. Žofie Gansová se narodila 2. prosince 1923 ve Vodňanech do rodiny továrníka Arthura Ganse. Maminka se jmenovala Josefína. V letech 1934 – 1939 navštěvovala Spolkové dívčí reformní reálné gymnasium Jany Zátkové v Českých Budějovicích. Nalezený zápis ve třídním výkazu odhalil, že se jednalo o vynikající žákyni, která 5. ročník absolvovala s vyznamenáním. Zároveň je v něm důležitá poznámka. O prázdninách 1939 rodiče požádali o její odchod ze školy. Pravděpodobně ji tak chtěli nejen uchránit šikany vůči neárijské rase. Možná i doufali, že pokud obratem vyhoví nařízení německé správy, bude se moci v budoucnu do školy vrátit. Celá rodina však byla dne 18. dubna 1942 transportem odvezena z Českých Budějovic do Terezína. O devět dní později pak z Terezína do transportního ghetta v Izbici (Polsko), odkud nebylo návratu.

Pracovníci Městského muzea a galerie Vodňany nadále rádi uvítají pomoc i od vás. Hledáme nejen doklady a fotografie vodňanských židů, jejich domů, příp. živností, ale mohou nám napomoci i rodinné vzpomínky a poznatky, získané od pamětníků. Každá taková vzpomínka pomáhá vrátit lidskou důstojnost těm, které německá zvůle ponížila na pouhá čísla v transportních seznamech.

Výstava „Vrátit obětem jejich tvář…“ se bude konat v měsících květnu až červnu 2017 v někdejší vodňanské synagoze.

Mgr. Jitka Velková

Městské muzeum a galerie Vodňany

PhDr. Josef Nožička

Státní okresní archiv Písek

autor výstavního záměru

Zpravodaj města Vodňany 2017/3

Vodňanské muzeum a galerie užívá téměř 40 let vlastní logo. Poprvé bylo použito v publikaci Ladislava Stehlíka Dvě krajanské tváře, která vyšla v roce 1979 při příležitosti výstavy, uspořádané k 50. výročí úmrtí spisovatelů Františka Heritese a Josefa Holečka. Příběh jeho vzniku se překvapivě začal však psát již v mládí budoucího ředitele Jiřího Pazdery (nar. 1933).

Na počátku 50. let 20. století musel být z důvodu velmi vážného onemocnění plic dlouhodobě hospitalizován v Hamzově léčebně v Luži v blízkosti zříceniny hradu Košumberk (nyní Pardubický kraj). Zakladatel léčebny MUDr. František Hamza nejen že na počátku 20. století vybudoval první léčebný ústav pro tuberkulózní a skrofulózní děti ve střední Evropě, ale především dokázal, že je možné je vyléčit ve vnitrozemském klimatu. Léčebna po 2. světové válce patřila mezi největší v Evropě a účinně se tu léčily všechny formy tuberkulózy až do roku 1962. Přísný léčebný režim neumožňoval nemocným dětem a mládeži mnoho zábavy. Museli použít veškerou svou fantazii, šikovnost a vynalézavost, aby mohli mezi sebou jenom trochu komunikovat. Není tak divu, že společné utrpení je velmi sbližovalo. Často se stávalo základem pro přátelské i partnerské vztahy na celý život. Jiří Pazdera tu poznal nejen svou budoucí manželku Libuši, ale také budoucího grafika a malíře Jiřího Vaněčka, svého přítele. Výtvarník se narodil 11. března 1936 v Praze. Dětství prožil v Roudnici nad Labem. Je absolventem Vyšší školy uměleckého průmyslu, Průmyslové školy bytové tvorby a Školy pro výtvarné redaktory při Fakultě žurnalistiky UK. Pracoval zejména jako výtvarný redaktor novin a časopisů. Nyní žije se svou paní Antonií, kterou taktéž poznal v Hamzově léčebně, v bráně Kokořínska – ve Lhotce nedaleko Mělníka. Stále tvoří a vystavuje.

Mladí přátelé tehdy nemohli tušit, že se setkají i profesně. Po třiceti letech, v neděli 5. července 1981, ředitel Městského muzea a galerie ve Vodňanech Jiří Pazdera přivítal na vernisáži v prostorách galerie uznávaného umělce Jiřího Vaněčka, vedoucího výtvarníka týdeníku Československá televize. Na výstavě byl představen výběr z jeho malířského díla – olejomalby, kresby, ilustrace, grafické listy a ukázky z užité grafiky.

Od svého nástupu do funkce ředitele Jiří Pazdera postrádal grafický emblém organizace, kterou řídil. Když oslovil s prosbou o jeho vytvoření Jiřího Vaněčka, nemohl volit lépe.

Dnes již emeritní ředitel několikrát vyslovil spokojenost nad tím, že se návštěvníci a příznivci vodňanského muzea a galerie s ním stále setkávají na pozvánkách i plakátech. Poděkování si však spíše zaslouží on, a to za nadčasovou objednávku loga pro významnou kulturní instituci ve Vodňanech.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2/2017.

Popisky k obrazové příloze:

Jiří Pazdera, ředitel MaG Vodňany (na snímku stojící vlevo), uvádí dne 5. července 1984 v městské galerii ve Vodňanech výstavu děl Jiřího Vaněčka (vpravo), (Archiv MaG Vodňany, foto Dorian Hanuš)

Logo Městského muzea a galerie Vodňany, autor Jiří Vaněček 1979.

Dne 6. prosince 2016 převzal prof. MUDr. Ctirad John, DrSc. na lůžku Centra následné péče ve Fakultní nemocnici v Motole mimořádné ocenění Medaili Josefa Hlávky. Pan profesor se narodil dne 15. srpna 1920 v Číčenicích v rodině učitele Čestmíra Johna. Bydlel ve Vodňanech a v Písku. Je absolventem gymnázia v Prachaticích. Přestože další studium a profese ho přivedli do Prahy, po celý život má srdečný vztah k Vodňansku a Písecku i živý zájem o společenské a kulturní dění u nás. Vzpomínky na dětství a mládí v jižních Čechách zařadil do své knihy Zrcadlo mých lásek aneb vzpomínky. Je především autorem půvabné knížky Tatínkovy Vodňany.

Medaili Josefa Hlávky obdržel na návrh rektora Univerzity Karlovy: „Prof. MUDr. Ctirad John, DrSc. je nezpochybnitelnou autoritou vědeckého a pedagogického života 1. lékařské fakulty UK, kde celý život působil v Mikrobiologickém a imunologickém ústavu, řadu let ve funkci přednosty. Odborně se věnoval imunologii i mikrobiologii a dosáhl řady původních objevů. Je autorem mnoha vědeckých publikací a učebnic, mezi mikrobiology a imunology má celou řadu žáků. Je skvělým pedagogem jeho přednášky jsou proslulé nejen svou odbornou, ale také filozofickou úrovní. Celým generacím lékařů je znám také jako skvělý organizátor odborného života. Mimo jiné se podílel na založení Učené společnosti ČR a České lékařské akademie.“

Blahopřejeme, přejeme zdraví a také děkujeme za podporu kultury v našem městě!
 

Foto: Prof. Ctirad John, DrSc. převzal medaili Josefa Hlávky z rukou profesora JUDr. Václava Pavlíčka, CSc., předsedy správní rady Nadace „Nadání Josefa, Zdeňky a Marie Hlávkových“ (vlevo)  a profesora MUDr. Tomáše Zimy, DrSc., rektor UK (vpravo). Archiv rodiny prof. C. Johna

Zpravodaj města Vodňany 2/2017

Již po šesté se paní Věra Bělochová touží podělit s návštěvníky vodńanského infocentra o výtvarné projekty svých žáků a studentů ze Základní umělecké školy ve Strakonicích. Do našeho města ji pravidelně přivádějí nejen rodové kořeny a vzpomínky, ale i pestré kulturní dění, do kterého s budoucími výtvarníky ráda přispívá. Životní pouť Jana Amose Komenského (1592 – 1670) a jeho nadčasové dílo Labyrint světa a ráj srdce patří sice mezi tradiční témata pedagogické praxe, ale, jak se zdá, vždy další generací jsou znovu a jinak objevovaná.  Společné vytvoření velkého papírového modelu glóbu jako symbolu cestování utužilo odhodlání mladých výtvarníků se nezaleknout strastiplné „pouti“ za doprovodu Všezvěda Všudybuda a Mámení. Na šesti tmavomodrých tabulích zachycují zásadní poznání, ke kterým Komenský na svých cestách Evropou dospěl.  S ním prošli Bránou světa, prohlédli si Město zdola i shora, vstoupili do Síně osudu. Po celou dobu bděla nad nimi Moudrost. Nezmátla je ani růžová barva brýlí od Mámení. Nakonec s Komenským došli do Domu srdce. Jejich učitelce se bezesporu podařilo přiblížit jim osobnost filosofa a spisovatele J. A. Komenského, považovaného za zakladatele moderní pedagogiky a také autora naprosto originálních učebnic ze 17. století. Literáta, který byl v loňském roce zařazen mezi deset nejžádanějších spisovatelů, z jejichž profilů na Wikipedii je v době maturit nejvíce čerpáno. Výstava J. A. Comenius Cesta poutníka bude otevřena do 30. března 2017.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, únor 2017

V pátek 18. listopadu 2016 byla v historických prostorách divadla Říše loutek v Praze představena ojedinělá knížka o historii českého loutkářství. Autorovi Janu Novákovi, loutkáři s dlouholetým zájmem o dějiny a provozování loutkového divadla, se podařil úctyhodný počin. Sbírání informací a psaní se věnoval téměř pět let.  Zmapoval 84 lokalit v Čechách a na Moravě, ve kterých působí soubory amatérských loutkoherců více než padesát let. Mezi ně patří také vodňanské divadlo Pimprlata při Městském kulturním středisku!!! 

Občasná loutková představení v našem městě jsou zaznamenána od roku 1861. V meziválečném období zde působily soubory při Osvětové besedě, Vlastenecko-dobročinné obci baráčnické či Učitelské jednotě Komenský. Historie současného souboru se začala psát v roce 1930 pod hlavičkou TJ Sokol Vodňany. Později loutkáři patřili pod Rudý koutek ROH Městského hospodářství a pod Městskou osvětovou besedu. V roce 1975 byl ustanoven zájmový loutkový kroužek při Městském kulturním středisku. V čele souboru se od jeho počátku vystřídali Josef Mengler, Karel Burda, Miloš Veselý a od roku 1986 kroužek vede Květa Louženská. Za posledních třicet let se divadélko třikrát stěhovalo: z Městského domu pionýrů a mládeže v Kodádkově ul. pod orchestřiště Kulturního domu, odtud do 3. patra domu čp.22/II v ul. Dr., Hajného a pak do bývalých jeslí čp. 902/II ve Smetanově ul. Zde sídlí od roku 1999. Před pěti lety bylo divadélko rekonstruováno a vybaveno novými židlemi pro malé diváky i jejich doprovod. Láska k dřevěným hercům se dědí, a to často. Rodiče – loutkoherci, nejdříve přivádějí své děti do divadélka za Kašpárkem a pohádkou, ale záhy je přesouvají za oponu, protože vždy se hodí každá šikovná ruka i hlas. V současném souboru tak najdete několik maminek a jejich dětí, i když třeba dospělých a co nevidět budoucích rodičů. Snad také budoucích vodňanských loutkoherců. Náš amatérský soubor jistě nepatří mezi ty, které výrazně ovlivnily tvář českého loutkářství, ale spíše mezi ty nenápadné, avšak vytrvalé v touze rozdávat radost a rozvíjet vztah k divadlu u nejmenších dětí.

Kniha“ Fenomén českého loutkářství“ vzdává hold k unikátu, který byl v roce 2014 zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky. Nyní byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Děkujeme autorovi knihy a také všem, kteří nám pomáhají loutkářskou tradici v našem městě zachovat!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2016/12

Myslíte si, že nejde procestovat celý svět, aniž byste museli udělat jediný krok? Přijďte se přesvědčit o tom, že to je možné!

„Skládání papíru“, jak by se dalo slovo origami volně přeložit, pochází původem z Japonska. V dnešní době je tento fenomén rozšířený po celém světě.  Spolek Vodňany žijou si pro vás i letos připravil předvánoční rukodělnou dílnu, na kterou jsou srdečně zváni všichni, které skládání origami zajímá. V minulém roce putovaly výrobky z workshopu na francouzskou ambasádu jako vyjádření soustrasti za oběti pařížského atentátu. Díky letošnímu ročníku prožijete ve vodňanské galerii výlet okolo glóbusu. Těšíme se na vás.

Inka Zuzaňáková, Zpravodaj města Vodňany 2016/11

Snad nejznámější legenda z Vodňanska vypráví o muži, který létal. Vít Fučík, zvaný Kudlička, zde žil i zemřel. Zkušený prachatický genealog MUDr. Jan Antonín Mager dokonce zpracoval jeho rodokmen. Naplnění touhy vznést se nad jihočeskou krajinu zůstává však pouhou pověstí. Nepotvrzené letecké úspěchy již asi nepřepíšou historii létání v učebnicích dějepisu. Kudlička ale vždy zůstane vzorem pro člověka, který má svůj sen a nebojí se za ním jít. Také člověka, který nedovolí, aby pravda nevyšla najevo. Odborník na správu majetku – hlavní postava nejnovější knížky oceňovaného jihočeského spisovatele Jiřího Hájíčka, až překvapivě z legendárního příběhu prvního českého aviatika přijímá povzbuzení pro svá rozhodnutí a činy. Současný příběh přivádí muže na nedaleká Blata, do míst bezstarostného dětství a mládí. O pomoc se zdánlivě jednoduchým sporem o rodinný pozemek se na něho obrátila přítelkyně z let dospívání. Prostudování katastrálních map rozkrývá nejen pravdu o jedné parcele, ale zároveň zdrcující rozpad čtyř staleté původně zemědělské společnosti. Ocitáme se společně s autorem v reálném okamžiku, kdy náš lidský svět opouští poslední generace, pro niž vztah k vlastním polím byl ideou jejího života. Současní potomci s tímto dědictvím často již jen obchodují, někdy neuváženě, jindy s jasným cílem především zbohatnout. Pole nezcelují zemědělci, ale developeři. Rybniční kulturní krajinu zastihujeme před „soumrakem“ a nezahalují ji jen přírodní mlha a tma. Dešťová hůl, která dala název Hájíčkově literární novince, v rukou a mysli indiánského náčelníka přivolává odvážlivce s duší i touhou našeho letce ze Strpí. Snaží se přilákat morální naději, kterou naše krajina tak potřebuje, a to nejen ta vodňanská. Knihy Jiřího Hájíčka, držitele celostátního ocenění Magnesia Litera i vodňanské ceny Zeyerův hrnek, si můžete půjčit v Městské knihovně.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2016/11

čas 5:10