František Bakule
Pedagog, první ředitel Jedličkova ústavu
Po maturitě na Učitelském ústavu v Příbrami (1897) vyučoval v Družci (1897-1900) a Kozlech (1901) na Kladensku, později na Malé Skále u Turnova, kde začal uplatňovat nové metody mravní a estetické výchovy. Jako sbormistr svého dětského sboru poprvé vystupoval v Praze na světovém kongresu radiologů (1912). Na výzvu profesora R. Jedličky se ujal organizace výchovy a vyučování tělesně postižených dětí v Jedličkově ústavu pro mrzáčky v Praze (1913). Stoupencem učení Rousseaua a Tolstého. Propagoval progresivní pedagogické metody, které vzbudily značný zájem odborné i laické veřejnosti v Čechách i v zahraničí. Ke svěřencům uplatňoval individuální přístup, hlavní výchovnou metodu spatřoval ve hře a ve fyzické práci. Na Smíchově založil vlastní „Bakulův ústav pro výchovu životem a prací" (1919) pro rehabilitaci a výchovu mrzáčků i zdravých dětí pražské periférie. Zde používal nové výchovné a vyučovací metody jako ruční práce a vyučování slohu. Zaváděním „volné kázně" se snažil podporovat svobodnou tvůrčí práci učitele. V ústavu vychovával děti tělesně postižené zároveň s dětmi zdravými. Z chovanců ústavu založil pěvecký sbor Bakulovi zpěváčci (1920), s nímž vystupoval v Československu i v zahraničí (Německo 1924, Dánsko 1926, Švýcarsko 1927, Francie 1929, Maďarsko 1930). R. 1923 uspořádal zájezd pro krajanské spolky v USA. Za 14 let své činnosti měl 3296 vystoupení, z toho 335 v zahraničí. Nastudoval 324 sborů, mnohé v cizojazyčných úpravách, a 85 skladeb vyšlo na gramofonových deskách. V r. 1940 založil komorní soubor (8 děvčat a jeden chlapec), s nímž však provedl pouze dva koncerty.
Hankovec, Milan. Významní rodáci Strakonicka, Strakonice 2005, s. 16-17
