My a média

VODŇANY - Relaxaci propojenou s inspirací, uměním a vlastní tvorbou poskytly výtvarné dílny při Dni otevřených ateliérů v městské muzejní galerii ve Vodňanech. Klub vodňanských výtvarníků již tradičně pořádá na tomto místě tvůrčí dílny pro děti i dospělé. Jednotliví výtvarníci si zaberou stoly, rozloží materiál a čekají na příchozí, kterým předávají své dovednosti.
     
Zábavné malování olejem pomocí ponožky

Již samotné vkročení do galerie provázela vůně z barev i čokolády. „Pojďte si to zkusit, ať víte o čem to je," vyzvala mě k tvoření výtvarnice Eva Veselá. Zasedla jsem tedy k rozloženým barvám, plátnu s předlohou v podobě několika jablek. „Plátno si můžete koupit nebo sama napnout na rám. Nejdřív proti sobě kolmo křížem a pak úhlopříčně. Je třeba udělat si podklad tak, že si bělobu smícháte s malým množstvím podkladové barvy, kterou širokým plochým štětcem rozetřete po celém plátně. Já k ředění používám lněný olej, ale možné je použít také terpentýnový. Po nánosu štětcem se pomocí měkkého hadříku barva ještě rozetře po celém budoucím obrazu," vysvětlila a hned předvedla výtvarnice. A už přede mne pokládá již podkladovým nátěrem připravené plátno a jdeme se učit dělat pozadí. Pro svůj záměr vybírá podzimní barvy a rovnou z tuby dělá malé ťupky po plátnu. Pak přichází na řadu tvrdá destička. Můžete použít třeba starou telefonní kartu nebo něco podobného a barvy v různých směrech roztírat do sebe. Už teď se mi to líbí. „Taková moderní nicneříkající, ale hezky barevná abstrakce," říkám, že by mi to tak i stačilo. Ale výtvarnici to evidentně nestačí a pokračujeme. Po rozetření kartou a ještě zmuchlaným kusem novin začínáme malovat. „Vezměte si ponožku na ruku, držte ji v dlani, aby neklouzala, a jedním prstem si udělejte obrys jablka do podkladu," vysvětluje malířka. A tak jsem si zničila abstrakci nepravidelným kolečkem, za které jsem dostala pochvalu. „No vidíte, jak vám to jde," povzbuzuje lektorka mé umění hodné školáka prvního stupně.

Následuje namáčení prstu do jednotlivých barev a tahy po budoucím jablku. Musím pozorovat, kde je světlo a kde stín, a vybírat podle toho také intenzitu barev. Při každém namáčení do nové barvy popotahuji na prstu ponožku, aby se barvy do sebe nematlaly, když už tady matlám já. Malířka pomáhá vystínovat první jablko a přichází na řadu štětec. Konečně si připadám jako malíř. Jemně vytvořím bubáka a stopku. Druhé jablko už dělám skoro sama a zkušená malířka chválí a chválí a pomáhá, až to vypadá, že si je ovoce celkem podobné. „Při malování se postupuje od světlého podkladu postupně až po tmavé barvy. Pokud se pracuje po vrstvách, každou musíte nechat zaschnout, což trvá i několik měsíců. Celý obraz je dílem třeba jednoho roku," prozrazuje malířka své zkušenosti a techniku, kterou se učila sama, protože kolegové z branže si své zkušenosti pečlivě tají a nechtějí své postupy prozrazovat.

Černobílé relaxační obrázky 

Když vidím další výtvarnici a krásné černobílé obrázky, myslím, že bych nic takového nakreslit neuměla. Na stole jsou díla od ostatních návštěvnic a nechce se mi ani věřit, že to všechno dělaly ony. „To jsou tady všichni po nějakém malířském kurzu?" kladu si v duchu otázku. Nedá mi to a jdu zkoušet. Technika se nazývá zentangle. Na papír je třeba nakreslit čtverec anebo obdélník nebo jakýkoli jiný útvar, který je základem a udává velikost budoucího díla. Na pokyn lektorky Moniky Sádlové si beru obyčejný černý fix a maluji, co mě napadne. Vlnovky, kolečka, čtverečky. Pak přichází na řadu tenčí černý fix, kterým do těchto útvarů vlastně vymýšlím bez jakékoli předlohy nebo významu další útvary. „Je to druh automatické kresby a skvěle se u toho relaxuje. Takhle vznikly dnes tak oblíbené relaxační vy-malovánky," vysvětluje lektorka. A pozor! Ono to opravdu jde samo a každému. Takže ještě podpis a zanechávám zde stopu do společného černobílého obrazu, který tu po dobu dílen postupně vzniká. Mohu každému jen doporučit a nemusí umět ani malovat.

Jedlé umění, kresba a suchá kreativita

U vedlejšího stolu je po celou dobu dost rušno. Obklopují ho hlavně děti. Modelují z barevné modelíny pod vedením Zuzany Navarové. Válečkem si hmotu uválí a vykrajují, jako když pomáhají mamince s pečivem na Vánoce. Voní to tu po čokoládě, ale žádnou nevidím. Jedno z dětí se najednou zakouslo do svého výtvoru. Už jsem chtěla připomenout lektorce, že tu nechává děti jíst modelínu, což asi není úplně dobré. „To je čokolína. Ta se jí. Můžete z ní vytvarovat cokoli a zdobit tak třeba dort nebo tvořit s dětmi, které si pak můžou svoji figurku, kytičku, koláček nebo cokoli udělat a opravdu sníst," vyvádí mě z omylu lektorka. V místnosti se ještě vyrábí pomocí letovací pistole suchá vazba. Tedy spíš věnečky ze suchých materiálů. A maluje se na textil. Výtvarnice Alena Králíč-ková má pro děti připravené látkové kapsičky se zipem a každý malý doveda si může nakreslit svůj motiv. Ty, které jsou tu již předkreslené, jsou jako z pohádkové knížky. Víc už toho nevyzkouším a dětem se do jejich disciplin míchat nebudu. Tak si odvážím domů čokolínu a svou první olejomalbu s předsevzetím, že až budu mít čas, něco si vymodeluji a sním, domaluji jablíčka, a když mi nepůjdou psát články, vymaluji si jeden obrázek pomocí zentangle techniky a ono to snad pak půjde. Odnáším si tedy nejen materiál, ale také poznatky, jak příjemně relaxovat jako všichni, kdo dílny vyzkouší.

Pavla Marodová, Týdeník Strakonicko 38/2016 • strana 4, středa 21. září 2016

U malířky Evy Veselé proběhlo veselé malování olejovými barvami na plátno.

Většina žen se k malování technikou zentangle opět vracela Na této relaxační technice každý zjistí, že ji umí, přesto, že vypadá složitě.

Většina lidí se domnívá, že dobrodružství může zažít jen v cizině. Přitom nedaleko je kraj plný romantiky a také poznání. Kdysi jsme říkali s kamarády tomuhle kraji mezi lesy Malá Šumava. Jděte a pochopíte proč.“ Na počátku Adventu vydalo Městské kulturní středisko v Protivíně knížku Petra Sládka V krajině s krajinou s ilustracemi Heleny Mašindové (protivínské fotografky) a s černobílými fotografiemi z autorova archivu ve spolupráci s vodňanskou PTS. Tramp, sběratel, milovník foglarovek, od roku 1997 dopisovatel Protivínských listů a vášnivý houbař nám v krátkých zamyšleních předává svou lásku k rodnému kraji a místům v přírodě, které měl rád. Neopustíme okolí Protivína a břehy řeky Blanice, a přesto budeme neuvěřitelně obohaceni. Písecké hory a jejich součást autorovy Protivínské hory vychovaly jistě mnoho milovníků lesa, turistů a trampů. Sám spisovatel již v dětství propadl nepotlačitelné touze se pravidelně ve volných chvílích vracet na jemu již známá místa. Splnil si chlapecký sen navštívit všechny pojmenované i bezejmenné kopce blízkých hor. Čtenáře vede k lesním studánkám, veřejnosti známých i utajených. Rozkrývá romantiku zdejších rybníků, na jejichž hladině se odráží vysoké jihočeské nebe. „Zde se máme, protože vidíme oblohu podvakrát.“ Až se budete chtít podívat z dálky na naše Vodňanské hory, vyrazte naproti do kopců nad Protivínem. Nebudete zklamáni. Petr Sládek velmi dobře znal také Vodňansko a vzdálenou Šumavu. Měl především rád lesní přírodu a svůj domov. Knížku si můžete prohlédnout či zakoupit ve vodňanském infocentru.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, prosinec 2015, s. 15.

Ve Státním okresním archivu ve Strakonicích jsou uloženy významné středověké dokumenty z historie našeho města. Na základě laskavé dohody byly pro Město Vodňany zhotoveny kopie tří nejstarších z nich. Jedná se o privilegia psaná latinsky na pergamenu, která byla udělena Vodňanům významnými českými králi. K 1. lednu 1336 Jan Lucemburský potvrdil obyvatelům městečka Vodňan práva, kterých od starodávna užívali, a udělil jim nové výsady. Dne 20. listopadu 1352 Karel IV. povolil obyvatelům města Vodňan, aby ve městě na vlastní náklad vystavěli kupecký dům a k užitku obce z něho pobírali příjmy. Dne 19. září 1372 tentýž upravil obyvatelům Vodňan dědická práva. U obou privilegií Karla IV. se dochovala také pečeť. Faksimile jsou velmi přesnou kopií originálních předloh. Nabízejí dostupnou možnost se blíže seznámit s historií města ve 14. století. Při příležitosti konání Královské slavnosti města Vodňany budou od 20. září do 30. září 2016 s odborným popisem vystaveny ve vodňanském infocentru.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, srpen 2016

Všichni jsme se učili číst a možná si občas s vděčností vzpomeneme na ty, kteří nás vedli při zapamatování prvních písmenek. Historie učebnic čtení je bezesporu velmi bohatá. První tištěné slabikáře u nás pocházejí z 16. století. Jan Amos Komenský vytvořil vynikající pomůcky - Živou abecedu ve spisu Schola ludus (1656) a první obrázkovou knihu pro děti a mládež - Orbis pictus (1658). V povědomí pamětníků se však uchovává především slabikář, který pravidelně otevírali v první třídě. Zcela zapomenuti jsou autoři metodiky a textů. Vzpomínky patří především barevným obrázkům, které nás přibližovaly k pochopení čtenářské dovednosti. Mezi takto nezapomenutelné autory patří také malíř Václav Junek. V letech 1954 – 1975 vyšel šestnáctkrát jeho „červený“ Slabikář pro 1. ročník základních devítiletých škol. Hlavní hrdinku Emu, která má mísu, a její mámu, která mele maso, si vybaví snad každý, kdo tenkrát chodil do školy. Filmový představitel malíře Václava Junka to důležitě připomíná v oblíbeném hrabalovském filmu Slavnosti sněženek. Vynikajícího kreslíře Slabikáře, dobrodružných knih pro mládež, sešitů edice Statečná srdce nakladatelství Růže i komiksů Rychlých šípů, když pan dr. Jan Fischer nebyl k zastižení, připomíná výstava ve vodňanské galerii do 18. září 2016.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, srpen 2016

David Valenta u svých papírových modelů, které jsou ozdobou vod­ňanské galerie. Kromě památek ale mladý muž sestavuje také menší modely, které vycházejí v časopise ABC. Různé kostelíky, auta a po­dobně. Babička Marie mimochodem zmínila, že v jednom vydání „ ábíčka " v 70. letech minulého století byl jako dárek sáček se semín­kem. Dala jí ho kamarádka „Zasadila jsem ho a dnes mám na zahra­dě strom větší než náš dům, " směje se Marie Valentová.

Modelář David Valenta, nyní již bývalý žák 9. třídy ZŠ Bavorovská, poprvé vystavuje soubor více než padesáti hradů, zámků, turistických chat, ale i technických modelů a světových mrakodrapů od známých návrhářů papírových modelů ABC, Betexa, Papírový svět aj. Zálibě se věnuje asi tři roky. Architektonické modely ho přivedli také k záměru studovat Střední průmyslovou školu stavební v Č. Budějovicích. Po prázdninách mu přejeme hodně studijních úspěchů. Na návštěvníky se v městské galerii těšíme až do 18. září 2016.

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016

Ve vodňanské galerii byla otevřena výstava snad pro všechny generace, ale především pro přátele a milovníky přírody, zvířat, dobrodružné literatury a dalekých cest skutečných i těch vysněných. Zdálo se, že je rozhodnuto, že dílo malíře Václava Junka již budou znát jen blízcí příbuzní, přátelé, známí a několik znalců. Kurátorka Petra Čvančarová, malířova vnučka, její strýc – spisovatel Václava Junek ml. a Městské muzeum a galerie Vodňany se společně rozhodli to změnit! Umělec se narodil v Kladně a chudé prostředí, ve kterém vyrostl, nenasvědčovalo, že se stane ilustrátorem knížek, které se budou tajně s baterkou číst pod peřinou (Trosečníci ledového moře, Lovci orchidejí, Pouští a pralesem a mnoho dalších). Natož, že se několik generací prvňáčků bude podle jeho obrázků v „červeném“ slabikáři učit číst! V roce 1934 začal studovat Uměleckoprůmyslovou školu a po třech letech Akademii výtvarných umění v ateliéru významného umělce Jakuba Obrovského. Studijní cesty po Itálii, Řecku, Bulharsku, Turecku a Jugoslávii otevřely mladému výtvarníkovi obzory, které pravděpodobně zcela odpovídaly jeho skutečnému naturelu. Láska k vodě – moři a k plavidlům obřích rozměrů ho provázela po celý život. Neuvěřitelné technické znalosti o jejich stavbě přenášel do dobrodružných knížek i na obrazy z přístavů. Ne náhodou věnoval grafický hold mořeplavci Richardu Konkolskému, prvnímu Čechoslovákovi, který v roce 1975 na své lodi Niké obeplul zeměkouli. Stejnou uměleckou poctivost vkládal do dětských leporel a pohádek. Oblíbenými hrdiny jsou domácí, divoká i exotická zvířata. Žádné malé dítě není na pochybách, o které zvíře se vždy jedná. Věnoval se také komiksu. V roce 1941 během své práce v nakladatelství Melantrich musel dokonce zaskočit za Dr. Jana Fischera a nakreslit několik pokračování Rychlých šípů pro Mladého hlasatele. Toto spoluautorství však skončilo záhy zákazem vydávání časopisu. Malíř maloval, kreslil, věnoval se grafice. Dle pamětníků to vše dělal rád, s neuvěřitelnou pílí a až s dětským zaujetím. Prožil bohatý společenský život v Praze, na chatě ve Zbečně i na cestách. Znal se s řadou osobností, které vstoupily do historie české kultury. Hrabalovy Slavnosti sněženek ho připomínají bohužel jen epizodně. Uspořádání současné výstavy podpořil Jihočeský kraj, partnerství přijala Galerie Kodl a Rámování Čvančara a Houska. Pro návštěvníky je připraven barevný katalog, do kterého vzpomínku na svého otce napsal spisovatel Václav Junek ml. Malíř svůj vlastní dobrodružný život měl uložený v ateliéru na Václavském náměstí. K jeho vybavení patřil také model slavného klipru Thermopylae o délce 1,6 metrů, který je nyní vystaven společně s autorovými obrazy, ilustracemi, grafickými listy a knihami ve vodňanské galerii až do 18. září 2016. Srdečně zveme!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016

V roce 2015 byly sbírky Městského muzea a galerie ve Vodňanech obohaceny o několik kovových předmětů z doby bronzové a z doby římské, nalezené detektory kovů v okolí města. Tyto artefakty spolu s dalšími podobnými nálezy, které byly získány do sbírek Jihočeského muzea v Č. Budějovicích a Prácheňského muzea v Písku potvrzují intenzivní osídlení oblasti dolního toku řeky Blanice (Vodňanska) v době bronzové, železné i římské. Takto nalezené historické kovové předměty se však často za účelem odborného posouzení k archeologům vůbec nedostanou. Informace o nich se ztrácejí a nemůže tak dojít k cenným změnám našich představ o životě v určených obdobích. O to významnější je spolupráce s amatérskými badateli, kteří své nálezy přinesou nejen archeologovi k posouzení, ale podělí se i o velmi přesné nálezové okolnosti. V městském muzeu (synagoze) jsou nyní vystaveny již předměty určené i odborně popsané a především za tím účelem darované vodňanskému muzeu nálezci – panem Zdeňkem Křížem a panem Jaroslavem Biehunkem. Děkujeme! Další nalezené a darované předměty jsou nyní konzerovány. Spolu s archeology – Jiřím Fröhlichem z Písku, doc. Ondřejem Chvojkou, Ph.D. a PhDr. Petrem Zavřelem z Jihočeského muzea i Ing. Mgr. Markem Parkmanem z Prachatického muzea, kteří napomohli popsání předmětů, jejich publikování i vystavení, můžeme jen doufat, že se nadále bude dařit dokumentovat a pro muzejní sbírky zachránit další kovové předměty z Vodňanska. Výstavka potrvá do 30. září 2016.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016

Výtvarník Pavel Horák okouzlil vodňanské milovníky umění již na přelomu let 1998 – 1999 v městské galerii. Přátelé i vzpomínky z dětství (do našeho města jezdíval na návštěvu ke své tetě) ho přivedli do vodňanských galerií podruhé. Jeho pestrobarevné tisky si nyní můžete prohlédnout v minigalerii U zubaře. Zobrazuje oblíbená městská zákoutí i zdánlivě obyčejné věci. Obrazy odráží nejen jeho kreslířskou dovednou, ale především fascinující fantazii. Rodák z Prahy v letech 1952 – 1967 působil ve Filmovém studiu Barrandov. Jako pomocný režisér spolupracoval se známými filmovými tvůrci – M. Fričem, J. Polákem, V. Sísem, J. Němce, J. Roháčem a M. Formanem. Výtvarné činnosti se plně věnuje od roku 1968, kdy opustil tehdejší Československo. Nejdříve žil v Nizozemí (známý pod jménem Van Den Berg). Na počátku 80. let 20. století našel uplatnění v německé televizi i filmu a usadil se v Mnichově. Od roku 1999 žije v blízkosti Pasova. Prodejní výstavu obrazů s optimistickým pohledem na svět v galerii manželů Pelíškových můžete navštívit v pracovní dny do 15. září 2016.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016

Jsem Jihočech, rodák z malebných Novohradských Hor. Dětství, jinošská léta až do svých 27 jsem prožíval v překrásné šumavské krajině mezi Třístoličníkem a Boubínem v blízkost Teplé a Studené Vltavy. Do Volar jsme přišli v červnu 1945, hned po skončení 2. svět války. Bylo mi pět a půl roku a mnoho si z té doby nepamatuji, jen silné zážitky. A bylo jich hodně! Všude, kam se oko podívalo, zničená vojenská technika. Co bylo nejhorší? Spoustu nevybuchlé i ještě nepoužité munice. Stále mám před očima mrtvá těla dvou chlapců ve věku 10 a 12 let. Z vyprávění vím, že bojovou techniku pod dohledem Američanů stahovali zajatí němečtí vojáci na fotbalové hřiště. Tam, zbavena munice, zůstala dosti dlouho a byla rájem pro nás kluky. Ale co si živě pamatuji, to už mi bylo 10 let, našli jsme ruční útočný granát. Dohodli jsme se, že ho odpálíme. Za výtopnou byly uloženy železniční pražce. Ze vzdálenosti asi deseti metrů jsme ho házeli na tyto pražce a granát - ani po šestém pokusu stále nic. Tolik členů měla naše parta. Tak jsme se rozhodli granát odpálit v ohni. Rozdělali jsme velký oheň a granát do něho hodili. Zalehli za násep a čekali. Čekali jsme dlouho, oheň dohořel, už jen žhavé uhlíky a v nich granát. Ignorant! Už nám bylo jasné, proč Hitler musel prohrát válku. Stoupli jsme v kruhu kolem skomírajícího ohně a svorně jsme ho jako správní chlapi uhasili. Odcházeli jsme rozmrzelí z neúspěchu, když náhle ohlušující rána a v tom momentě jsme leželi s nosy zarytými v zemi. No, dopadlo to dobře!

V letech 1954 - 1957 absolvoval ŽU SPZ č. 2 v Českých Velenicích, již jako 19 letý složil úspěšně zákonitou kotelní zkoušku na parní lokomotivy a na motorové vozy. Po roce jsem se oženil a třetí den po svatbě rukoval na vojnu. Po vojně jsem sloužil až do roku 1967 ve Volarech. Touha po velkých, silných a hlavně rychlých lokomotivách mne zavedla do lokomotivního depa Cheb. Tady jsem si udělal zkoušky na elektrické lokomotivy napájené proudem o napětí 25 000 voltů. Splnil se můj sen. Čtyřicet let jsem jezdil jako strojvedoucí. Krásná práce!

Vzpomínek je moc, ale jen jedna je nejsilnější, na tu nelze zapomenout. Na Šumavu a na malebnou, laskavou krásu jižních Čech. Nikdy nezapomenu na blankytně modrou oblohu, čistou, bez mlžných pruhů od letadel, na sytou zeleň hustých, hlubokých lesů plné hřibů a lišek. Na pestrobarevnost rozkvetlých luk, ovocných stromů lemujících silnice, na průzračnou čistou vodu potoků i říček plných raků a pstruhů. Co tady bylo ptactva, koroptví celá hejna, bažantů jakbysmet. A zvěře? Ve Volarech v noci běhali zajíci po náměstí. Pamětníci myslivci, jsou-li ještě, mohli by vyprávět, jaké bývaly výřady po honu tehdy a dnes. Asi nemusíme chodit daleko, stačí se rozvzpomenout na zimní měsíce, kdy mezi Pražákem, Vodňany a Číčenicemi se na velkých plochách po obou stranách železnice pěstovala ve velkém zelenina, převážně hlávkové zelí. To byla mračna zajíců, kteří se prohrabávali sněhem ke kořenům od zelí, které zůstávaly v zemi, aby zjara po zaorání obohatily půdu. To se psal rok 1958 a já jako 18 letý jsem jezdil na parních lokomotivách jako topič. S nadsázkou se říkalo: "chceš-li zajíce, hoď kus uhlí, nemůžeš minout." Jistěže jsem nehodil, při mé povaze to ani nepřicházelo v úvahu. Trpěl jsem dost, už když mi pod kola skočila srnka, zajíc nebo se těsně před čelem vlaku zvedlo hejno koroptví či bažantů. Bylo mi to moc líto, ale byl jsem bezmocný. Ano, bylo u nás krásně do té doby, než přišla kolektivizace zemědělství. Zmizely seníky z luk, rozoraly se meze a s nimi zmizely i husté řady lísek vysázené na stráních po vrstevnici, aby zadržovaly vodu a ptactvo mělo kde hnízdit. Všechno začalo být jinak. Potraviny a tabákové výrobky byly tehdy na lístky, dokonce i uhlí bylo na příděl. Nejvíce postižena byla starší generace a důchodci. Příděl uhlí stačil tak na polovinu topného období, a tak se přitápělo vším, co hořelo. Stávalo se hodně často, že postávali starší lidé kolem tratě vždy v blízkosti přejezdů polních cest a posunky nás prosili o shození kusu uhlí, který si na kárce odvezli domů. Stávalo se však, že pokaždé jsme kusové uhlí neměli. Tak jsme vymysleli takovou věc, že při sestavování vlaku v Číčenicích jsme zařadili vůz s uhlím hned za mašinu, odjistili z bočních dveří až na jednu všechny západky a tu jedinou spojili drátem na mašinu. No a pak na vhodném místě jen zatáhli za drát a ... bylo! Pravidelně se stávalo, když jsme ve Vodňanech manipulovali, postávali dědové a babičky s kárkami na place a trpělivě čekali. Vždy jsem jim nasypal, co se vešlo. Se slzami v očích děkovali. A nejen ve Vodňanech. To bylo všude, po celé trati z Protivína do Volar. Nejen tady, pomáhalo se po celé republice. Bylo to trestné, věděli jsme to všichni. Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byly vysoké tresty, ale i tehdy platilo - není žalobce, není ani soudce. A nebyl!! Kdo byl nablízku, se otáčel, aby nic neviděl.

Stesk po té krásné jihočeské krajině, po zelených hlubokých lesích, po Vltavě, po Šumavě mě provází po celý život. Stále se vracím a vzpomínám, jak jsem jako kluk lovil raky, nosil mamince luční kytičky do vázy, nebo ležíc na zádech v trávě hleděl do čisté, sytě modré vesmírné dálky až jsem usnul. I dnes, po dlouhých letech, často večer než jdu spát, si na monitoru pustím kolekci obrázků ze Šumavy a v duchu se přenesu tam, kde mi bylo krásně, kde jsem zapomněl na všechny starosti a trable tohoto světa. Okolo mne bylo jen ticho, klid, volná krajina, překrásná Šumava. Bohužel, dnes je tomu jinak! Krásná? Zůstává i nadále, ale smutně krásná. Kam oko dohlédne, samé mrtvé stromy. Co nezničil kůrovec, dokonal orkán Kyrill. Šumava trpí, bojuje o přežití, volá o pomoc! Čeká ji dlouhá, předlouhá cesta! Přejme jí, aby na konci té cesty byla opět svěží a ZELENÁ!!!

Výstava barevných fotografií Josefa Chrástky se koná od 1. července do 30. září 2016 ve vodňanském infocentru. Srdečně zveme!

Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016