My a média

Před 90 lety dne 24. ledna 1929 se občané našeho města rozloučili ve velké úctě s vodňanským rodákem a čestným měšťanem Františkem Heritesem (1851 – 1929), který svůj život naplnil pilnou prací nejen pro svou rodinu, ale i pro Vodňany. Rodinnou tradicí mu bylo předurčenou studium farmacie a lékárnické povolání. V regionálních a literárních dějinách ve své době však také uspěl jako spisovatel příběhů a popisů malého města, redaktor časopisů, autor nesčetných současníky oceňovaných fejetonů a především jako skvělý organizátor kulturních akcí a počinů.  Působil ve funkci předsedy Umělecké besedy, byl sekretářem IV. třídy České akademie věda a umění i předsedou literárního spolku Máj aj. Řadu let byl členem obecního zastupitelstva a v letech 1892 – 1896 ve funkci purkmistra. Tehdy došlo nejen k přestavbě chrámu Narození Panny Marie, ale v roce 1895 byla také uspořádaná národopisná výstava, která se stala podnětem k založení vodňanského muzea. Heritesovo přátelství se spisovatelem Juliem Zeyerem (1841 – 1901) a notářem Otakarem Mokrým (1856 – 1899) město proslavilo. Od roku 1896 zde sice trvale nežil, ale stále se živě zajímal o dění ve městě, aktivně se podílel na přípravě i konání městských slavností. Uspořádal pro pražské literáty ze spolku Máj zájezd do Vodňan, kde se bezesporu těšil velké úctě. V roce 1919 zastupitelstvo města rozhodlo o přejmenování ulice Hrnčířská na Heritesovu. V roce 1926 Okrašlovací spolek jmenoval Františka Heritese nejen svým čestným členem, ale k jeho 75. narozeninám odhalil pamětní desku na rodné lékárně. V roce 1927 spisovatel poprvé přijel do nové rodinné vily na Budějovickém předměstí, kterou si nechal postavit na darovaném pozemku od města. Neobešlo se to bez slavnostního přivítání. František Herites zemřel v důsledku chřipkového onemocnění komplikovaném zápalem plic. Pražané se s ním rozloučili o tři dny později v Panteonu Národního muzea za účasti rodiny a přátel z mnohých spolků a organizací. Ve Vodňanech se pohřeb měl konat následující den, ale musel být vzhledem k obtížné dopravě ve velkých závějích sněhu o den odložen. Rakev byla vystavena v sokolovně, pak převezena do děkanského kostela a odtud na tehdejší hřbitov. Nad hrobem promluvil starosta Ferdinand Mašek a předseda osvětové komise Jaroslav Výborný. Rodina věnovala hrob městu, které nyní o něj pečuje v parku Jana Pavla II.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, leden 2019, s. 14., foto: archiv MaG

Česká veřejnost si v letošním roce připomene řadu kulatých výročí. Velmi významný je bezesporu jubilejní vznik samostatného Československa. Nebudou však jistě opomenuty i nechvalně známé události v letech 1938, 1948 a 1968. V době masivní mediální celorepublikové kampaně „osudových osmiček“ tak můžeme snadno opominout významná výročí, která nalézáme v historii našeho města.

700 let

Nejstarší dosud známá písemná zmínka – jako rozhodčí sporu uveden komorník z Vodňan (1318).

550 let

Porážka Vodňanských u Kraví hory u Strpí vojskem katolické Zelenohorské jednoty, bojující proti králi Jiřímu z Poděbrad (1468).

490 let

Dokončena stavba rybníka Dřemliny a tak uzavřena soustava rybníků v blízkosti města. (1528).

330 let

Císař Leopold I. obnovil pravidelné úterní trhy, které se konají dodnes (1688).

170 let

Povolena ve městě hlavní škola (1848).

90 let

Postaven železobetonový obloukový most přes řeku Blanici na písecké silnici (1928).

70 let

Vydána stať Dr. Václava Mosteckého „Vodňany a rok 1848“ při příležitosti 100. jubilea (1948).

50 let

Rozsáhlý požár budovy radnice (1968).

40 let

Ve spolupráci s Národní galerii se konala výstava obrazů a kreseb Jana Zrzavého (1978).

20 let

Založeno Městské hospodářství, pověřené správou majetku města (1998).

Některé vybrané události ovlivňují dění ve Vodňanech dodnes a mohou být skvělou příležitostí ke společné oslavě.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 1/2018, s. 14.

Obec Vitice využila na počátku léta sobotu se šťastným datem 7. 7. k zahájení letošních oslav 100 let české státnosti. Účastníci slavnosti za doprovodu hudby se mohli seznámit s příběhem stíhacího pilota Václava Kahovce. Narodil se zde 30. 7. 1887. Původně se vyučil krejčím a na počátku první světové války pracoval v Londýně, kde se přihlásil již 22. 8. 1914 jako dobrovolník do britské armády. Jako cizí státní příslušník nebyl přijat a jeho cesta vedla do Cizinecké legie ve Francii. Po vyléčení ze zranění od Verdunu byl přijat do letecké školy. Pilotní průkaz získal 17. 5. 1917. Bojoval nad západní částí fronty až do příměří. Patřil mezi devět českých válečných pilotů v 1. světové válce. Stal se držitelem několika vyznamenání – rytíř Čestné legie, Československý i Francouzský válečný kříž aj. Po válce se věnoval výcviku čs. pilotů ve Franci a po svém návratu do Československa se zapojil do budování čs. vojenského letectva (velitel letecké setniny v Chebu a leteckého praporu a peruti ve Kbelích). V letech 1932 – 1933 velel 3. leteckého pluku „Generála Štefánika“ v Piešťanech. Zemřel nečekaně dne26. 3. 1933 v Trnavě v 46 letech. Podplukovník Václav Kahovec byl dle svého přání pohřben v Bavorově za hojné účasti příslušníků armády a veřejnosti. Na jeho počest nad městem kroužilo pět letadel a byl shozen vavřínový věnec. Písemnému zpracování příkladného života pilota se věnovali vitičtí patrioti Ladislav Havránek a Petr Křížek.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 8/2018, s. 13.

Sbírka vodňanského muzea byla od doby svého vzniku v roce 1895 nejen často rozšiřována laskavými dárci, ale také často stěhována a ukládána na nevhodných místech. Přes úsilí stálých i dobrovolných pracovníků se tak nepodařilo zachovat všechny informace o původu historických předmětů. V současnosti určité množství archeologických nálezů zůstávalo uloženo bez bližšího určení místa a okolností nálezu. Významný český archeolog Jiří Fröhlich, dr. h. c., emeritní pracovník Prácheňského muzea v Písku a především znalec historických pramenů a literatury z oboru archeologie, nabídl nezištnou pomoc. Část keramických nálezů se mu podařilo identifikovat a navrátit jim jejich „paměť“, aby mohly být zařazeny do kontextu jiných archeologických nálezů. Patří mu za to velké poděkování. Návštěvníci vodňanské galerie si mohou uvedené předměty prohlédnout do 28. října 2018.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 9/2018

Fotograf Jan Kavale, rodák ze Žíchovic na Klatovsku, se již dříve ve Vodňanech představil cestovatelskými přednáškami s promítáním vlastních fotografií. Patří mezi dlouholeté spolupracovníky vyhledávaného časopisu „Vítaný host na Šumavě a v Českém lese“ a je autorem několika fotografických knih o milovaném blízkém pohoří na hranicích Čech, Rakouska a Německa. O své dlouhodobé zálibě říká: „Nejvíc fotogenická krajina je u nás, na Šumavě, protože na ni mám moře času. Na jedno místo můžu zajet klidně desetkrát. Než jsem vydal první obrázek v kalendáři, třeba ze Sedla pohled na Kašperk, trvalo to deset let. Tady, když mám na krajinu čas, můžu udělat daleko působivější obrázky, než jsem nafotil ve velice atraktivních lokalitách na Novém Zélandu nebo v Austrálii.“ V posledních letech pouze nefotografuje, ale také píše povídky, jejichž příběhy vycházejí z magické šumavské přírody. Zabývá se také historií svého rodiště, které ho díky malíři Vratislavovi Hlavovi (1874 – 1955) přivedlo do naší galerie, kde se nachází největší soubor jeho děl. Umělec do Žíchovic jezdil v létě pravidelně malovat. Fotograf je členem spolku Lamberská stezka a podílel se tak na vybudování nového šumavského muzea na zámku v Žihobcích.

Jan Kavale nyní přiveze do vodňanského muzea své nové fotografie, na kterých představí milovanou Šumavu zcela jinak než doposud. Výstava „Inverzáže – Extravagance šumavské krajiny“, kterou si určitě nenechte ujít, bude zahájena v neděli 26. srpna 2018 v 14,00 hodin a potrvá do 30. září 2018.

J. Velková

Nový kalendář Jana Kavaleho bude k zakoupení v muzeu a v infocentru během autorovy výstavy ve Vodňanech (jen do vyprodání zásob).

Město Vodňany dlouhodobě pečuje o zachované hroby v parku Jana Pavla II. První přináleží manželům Františku a Marie Heritesovým a druhý rodině Mokrých. Právě rodopis a osudy jejích příslušníků se staly obsahem zajímavé publikace JUDr. Jana Kotouse, která vyšla v loňském roce pod názvem Kapitoly z dějin českého právnického rodu Mokrých. Jejímu vzniku předcházelo přátelství autora s JUDr. Antonínem Mokrým, se kterým ho pojila nejen právnická profese, členství ve Společnosti Vyšehrad, ale také společná záliba v historii. Oba českobudějovičtí rodáci nejdříve spolupracovali na článku o notáři a básníku Otakaru Mokrém (1854 – 1899) a později i na dalších textech, které se staly přirozeným počátkem úvah o zpracování uváděné knihy. Autor vystihl její obsah takto: „Rodopis jihočeského rodu Mokrých mapuje historii jeho příslušníků od 16. století do současnosti. Je ojedinělou výpovědí o lidech, kteří ač procházeli rozdílnými profesemi, vždy měli co do činění s právem, ať již jako městští úředníci v Netolicích nebo od 19. století jako univerzitně vzdělaní právníci, povětšinou členové notářského stavu.“ Rodina Mokrých pocházela z Netolic, ale významnou stopu zanechala také v našem městě. V roce 1854 se někdejší poslanec Ústavodárného říšského sněmu Antonín Morký (1820 – 1883) stal notářem nejen v rodném městě, ale také ve Vodňanech, do kterých se přistěhoval s rodinou – manželkou Marií a syny Jaroslavem a již uváděným Otakarem. Zde se jim narodilo dalších šest dětí. Syn Theodor (1857 – 1945) vynikl jako rybniční a lesní hospodář. Věnoval se i genealogii své rodiny. V roce 2000 mu byl odhalen pomník před Střední rybářskou školou. Syn Antonín (1855 – 1925) coby notář působil v Hlinsku, Jilemnici a od roku 1912 na Královských Vinohradech. Jeho syn Antonín (1894 – 1985) byl posledním notářem z rodu Mokrých. Jeho vnuk Antonín (nar. 1928), přítel autora knihy a sedmý v pořadí coby nositel tradičního křestního jména, byl soudcem. V roce 1991 se stal předsedou Nejvyššího soudu České republiky a v roce 1993 po zániku federace předsedou Vrchního soudu v Praze. Za svoji práci obdržel řadu profesních ocenění. V roce 2017 mu byla udělena Zlatá medaile sv. Auraciána, nejvyšší pocta českobudějovické diecéze. Na sklonku měsíce května t. r. obdržel JUDr. Antonín Mokrý čestné občanství Města Netolic. Rodinné dokumenty také poskytl do knihy Dějiny notářství v českých zemích, kterou vydala Notářská komora v roce 2015. Jeho syn Antonín (nar. 1957) se stal advokátem. Dlouhodobě působí v představenstvu České advokátní komory a v roce 2014 byl zvolen do mezinárodně významné funkce viceprezidenta Rady evropských advokátních komor. Zpracováním podrobného a velmi zajímavého rodopisu rodiny Mokrých se autorovi JUDr. Janu Kotousovi bezesporu podařilo obnovit a doplnit některé historické znalosti vděčných čtenářů.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 7/2018

Malíř Josef Sahula (1918 – 2006) patřil do velmi houževnaté generace, která celý svůj aktivní život spojovala s událostmi, které provázaly historii nově vzniklého československého státu. V době své základní školní docházky zažila okázalé oslavy desátého výročí republiky. Při vstupu na vysoké školy ji čekalo těžké rozčarování. Školy byly uzavřeny a obavy z vlastního osudu ji provázely po celou dlouhou dobu války. Josef Sahula začal v roce 1938 studovat na vysoké škole architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze a na přírodovědecké fakultě UK v Praze. V následném období přerušeného studia pracoval nejdříve jako animátor kresleného filmu a poté byl totálně nasazen jako kreslíř u firmy Junkers Praha.

Konec války tehdejší mladé lidi motivoval k plnému životnímu nasazení a urychlenému dokončení vzdělání. Josef Sahula studia dokončil během jednoho školního roku. Velkým přínosem pro další tvorbu bylo setkání s umělci – učiteli: Oldřichem Blažíčkem, Cyrilem Boudou, Josefem Sejpkou, Karlem Pokorným a Karlem Lidickým. V roce 1946 sám začal učit na gymnáziu v Poděbradech a o dva roky později byl přeložen do Prachatic. Základnou jeho učitelského působení se stalo nově zřízené Pedagogické gymnázium, později Střední pedagogická škola, a to až do roku 1983. Studentům, kterým předával své znalosti deskriptivní geometrie, rýsování a výtvarné výchovy, na něho vzpomínají jako na hodného a slušného člověka. Nelze opomenout jeho činnost v Lidové škole umění a v Klubu amatérských výtvarníků v Prachaticích.

Josef Sahula nepřestal tvořit ani ve vysokém věku. Rodák z Orlických hor našel domov v šumavské krajině, která se spolu s vesnickou architekturou stala hlavní doménou jeho obrazů. Návštěvník jeho výstav snadno uhodne, že měl rád především předjaří a jaro. Výstavy jsou procházkou stále opakujícího se koloběhu ročních období, který umělce nikdy neomrzel. Každoročně na stejných místech dokázal objevit novou kompozici, jinou barevnost i světlo. Podobné kouzlo nacházel v kyticích ze své pečlivě obdělávané zahrady či neposečené louky.

Výborný kreslíř při cestách po jihočeských městech vytvořil cenný soubor kreseb, akvarelů a především litografií. Zachytil tak dnes již často zmizelý půvab historických míst. Nezahálel ani při cestách do zahraničí. Jeho akvarely jsou mimořádným cestovním deníkem.

Malířova rodina velkoryse zapůjčila rozsáhlý soubor díla svého tatínka a dědečka do vodňanské galerie. Vystaveny jsou také obrazy z majetku Města Prachatice, Střední pedagogické školy Prachatice a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových – Referát Prachatice. Jihočeský kraj podpořil propagaci výstavy a vydání drobného katalogu. Výstavu lze navštívit do 9. září 2018.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 7/2018

Členky Prácheňské umělecké besedy se sídlem v Písku zaplnily výstavní prostor vodňanské synagogy svou textilní a šperkařskou tvorbou. Výstavu pojmenovaly po velmi staré technice, která využívá malých kousků látek a jejich sešíváním dává novému dílu další rozměr. Vytváření patchworků a quiltů je velmi přátelské k životnímu prostředí na naší planetě (vhodný je i čtvereček látky 5 x 5 cm), ale především k lidem. Dokáže upevňovat jejich vzájemné vztahy. Na tvorbě quiltů se v minulosti podílely celé rodiny a společné sešívání kousků látek a následné quiltování, tedy ruční sešívání tří vrstev materiálu, bylo společenskou událostí. Šikovné dámy jejich obliba i láska ke quiltování sdružuje v Sekci užitého umění P. U. B. Za vystavujících devět žen na vernisáži promluvila paní Eva Chovancová (vpravo). Prodejní výstava patchworkových dek, art quiltů, šperků, tašek a hedvábných šátků je otevřena do 19. srpna 2018. Srdečně zveme!

Zpravodaj města Vodňany 2018/7

Prom. biol. Jana Opatrná, CSc. se před časem obrátila na Městské muzeum a galerii Vodňany s prosbou o poskytnutí kresby exlibris Jana Zrzavého z muzejní sbírky do připravované knihy o prof. Karlu Benešovi.

Český biolog a teolog žil v letech 1939 – 1945 ve Vodňanech. Rodina řezníka Karla Beneše tu našla po určitých strastech útočiště po svém dobrovolném odchodu z okupovaných Prachatic. Bydlela v současné ulici A. Křižka čp. 139/I. Chlapec Karel Beneš v prvním roce pobytu dokončil první třídu a zapojil se do her klukovské party Židovské ulice či Na Vršku. V jedné z kapitol svého životopisu zejména vzpomínal na děti pekaře Fencla od naproti (dům čp. 145/I) a spolužáky, se kterými začal dojíždět do gymnázia ve Strakonicích. Zachytil několik válečných událostí. Se svými zážitky se svěřoval milovanému katechetovi Floriánovi Fenclovi. Obdiv za statečné postoje vyslovil P. Františku Srubkovi z Chelčic. Každý týden nosil jitrnice bez lístků malíři Janu Zrzavému, který mu neodmítl nakreslit obrázek do památníku. Vzpomínku na přírodu okolo našeho města si udržel po celý život: „Vždycky, když jedu přes Vodňany, vzpomenu si u vrchu Kulaťáku, že stromy, kterými je teď porostlý, jsem sázel s katechetou Fenclem. … Ty stromy už jsou značně vzrostlé“.

Prof. RNDr. Karel Beneš (1932 – 2006) se s úspěchem věnoval rostlinné anatomii a cytologii. Podílel se na založení Jihočeské univerzity, kde působil na Biologické a Teologické fakultě. Vynikl v mezioborových dialozích mezi teology a přírodovědci. Byl členem prezídia Křesťanské akademie. 

Jeho rukopis životopisu Apologia pro vita mea – Omluva mého života, se stal základem knihy, kterou připravil autorský kolektiv přátel a spolupracovníků. Zařazeny jsou také jejich vzpomínky, ukázky vědeckých a teologických prací a bibliografie publikovaných vědcových prací. Kniha je poctou mimořádnému člověku.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2018/6