JAN EUGEN SEQUARDT

Zapomenutý vodňanský básník a bohém

Literární Vodňany mají na svém historickém seznamu řadu významných osobností. V jejich výčtu však obvykle chybí Jan Eugen Sequardt, „básník z vůle a milosti Boží“ či „básník a bohém“, jak se často podepisoval. Osobně se považoval za povolaného, aby pozvedl básnictví na český literární Olymp, na druhé straně bylo jeho jméno vyslovováno s dávkou jeho silné individualistické sebestřednosti a bohémského způsobu žití. Pokusme se jít po stopách této svérázné postavy literárních Vodňan dvacátých a třicátých let minulého století.

Rodem pocházel J. E. Sequardt z francouzské emigrace, jejíž jedna větev opustila zemi v souvislosti s Velkou revolucí, přes Itálii přišla do Čech a tady se počeštila. Po matce a svých babičkách už v Sequardtovi kolovala ryze česká krev. Rodinné prostředí nebylo sociálně příliš utěšené; otec Ferdinand byl výrobcem plstěných klobouků, matka Josefa vypomáhala v dílně svého manžela a porodila celkem čtrnáct dětí, z toho deset synů (Jan Eugen přišel na svět jako sedmý z nich) a čtyři dcery.

Budoucí básník se narodil ve Vodňanech 13. října 1888. Po absolvování chlapecké školy se učil v Protivíně pekařem. Zda učení dokončil se dnes už neví, ale je pravděpodobné, že výučního listu se nedočkal. Přihlásil se totiž do kvarty písecké reálky a začal studovat. Jak později sám píše, premiantem určitě nebyl. Spíše naopak; v kvintě propadl z matematiky i deskriptivy a ve studiu pak pokračoval v Praze. Není ale jisté, zda vůbec odmaturoval. V letech 1909 a 1910 vojákoval a v roce 1911 získal jako dvaadvacetiletý mladíček místo pražského redaktora měsíčníku Střádal. Poté ještě redigoval časopis Český národ, „divadelně-sportovněspolečenské“ Zajímavé noviny, přispíval do olomouckého časopisu Našinec, údajně snad i obchodoval s obrazy – těch Sequardtových aktivit bylo opravdu hodně.

To se už ale blížilo vypuknutí první světové války v roce 1914. Sequardt byl povolán do rakousko-uherského vojska zřejmě začátkem roku 1915 a jako příslušník píseckého 11. pěšího pluku bojoval na italské/srbské frontě. Z vojenského nasazení se pak vrátil ještě před skončením válečných událostí. Začátkem roku 1918 publikoval velice prorakouskou črtu z válečného prostředí z roku 1915 pod názvem Svatvečer. Zadání do tisku takto napsané loyální povídky (nakolik byla skutečně obrazem jeho vlastního myšlení či nakolik se jen Sequardt podřídil tomu, aby povídka byla vůbec publikovatelná se už dnes posoudit nedá) bylo v čase viditelného rozpadu monarchie samozřejmě naprosto nešťastné a kritika si neodpustila Sequardta podat.

Vakuum vládne ve zjištění, jak a kde se J. E. Sequardt po skončení války uchytil a co bylo jeho obživou (literatura to určitě nebyla). Je možné, že nějaký čas zkoušel svůj osud v Praze, zdá se však mnohem pragmatičtější, že Sequardt poznal obtížnost (snad i nemožnost) získat jemu subjektivně odpovídající redaktorské místo či se prostřednictvím renomovaného nakladatele prosadit do české literární scény a s pokorou či třeba jen z pohodlnosti se vrátil do rodných Vodňan. Podobně nejde časově vymezit jeho založení rodiny. V každém případě však byl ženatý, údajně měl i dceru, ale manželství zřejmě nemělo dlouhého trvání (J. E. Sequardt se totiž odmítal dát svázat formálními konvencemi či rodinnými povinnostmi).

Ať už se Sequardt vrátil do Vodňan v kterémkoliv poválečném roce, našel v sourozeneckém soužití sociálně složitou situaci. Kloboučnická dílna rozhodně neměla zlaté dno, nepatrně se situace zlepšila, když jeho bratr Jindřich (který po otci krámek vedl) získal trafiku, ale nouze z malého domku pod farou neodešla. Jan Eugen byl střední či spíše trochu pomenší postavy, přes nespornou nouzi, kterou musel trpět, jeho postava měla daleko do asketického vzhledu. Rád chodil na vycházky do okolí Vodňan, zejména k řece Blanici. Obvykle nosil obnošený tmavý oblek, brejličky na nose mu dodávaly intelektuálského výrazu – prostě stále „pan redaktor“ z Prahy. Důvěrné osobní přátele neměl a jistě za tím stály jak ryze společenské důvody (Sequardtovi určitě nepatřili k vrstvě provinčně maloměstských „měšťanských“ usedlíků), tak zde hrála svou roli i svérázná, ne každému přijatelná „intelektuálská“ osobnost básníkova.

J. E. Sequardt byl komplikovanou osobností, nesporně silný introvert, navíc naprosto přesvědčený – na rozdíl od kritiků – o svých mimořádných literárních schopnostech. Stejně tak je ale třeba objektivně říci, že mu nelze upřít určitý vrozený talent, schopnost fabulace a nakonec i velice slušný přehled o české i zahraniční literatuře, zejména básnické. Literárně tvořit bylo pro něj samého jako usednout na pádícího koně. Napsat několikastránkovou báseň za jediný večer, to pokládal za něco zcela samozřejmého. Vracet se k napsanému, opravovat a upravovat text – to bylo hnidopišství, vzdálené jeho mentalitě. Stále žil mezi dvěma mezními pocity: štěstím a naplněním osobní svobody ze své tvorby, a trpkostí a hořkostí nad svým zneuznáváním.

Jen s obtížemi lze sledovat chronologii vzniku jeho tvorby – básnické i prózy. Naprostá většina jeho děl totiž vznikala bez datování do „šuplíku“, neboť nakladatelé, jimž Sequardt své rukopisy nabízel, je téměř jednotně odmítali. Mohlo v tom být mnoho subjektivního, co se už dnes nepodaří odhalit, pravdou ovšem je i to, že Sequardtovy texty byly zatíženy tajemným pseudofilozofováním, náznaky, jimž čtenář zdaleka nemusel rozumět, byly často myšlenkově pouze komplikovaně naznačeny a tedy nedotaženy do chápatelného závěru. Jméno J. E. Sequardta se tak např. nedostalo ani do slovníku tehdejších současných spisovatelů, vydaného v roce 1925 a uvádějícího životopisná data několika set (!) autorů. Sequardt to bral téměř jako osudovou ránu, již „omlouval“ jakýmsi hromadným spolčením české literární scény proti své osobě.

Teprve ve věku 38 let (v roce 1927) se Sequardt dočkal vydání své první sbírky epických básní Zpěvy od Blanice. Ta vyšla díky vodňanskému patriotu Floriánu Fenclovi a tiskaři Antonínu Dvořákovi, kteří za vydáním finančně stáli. Na tehdejší dobu obvyklá praxe, že básníci své spisy vydávali „nákladem vlastním“, nebyla pro v nouzi žijícího Sequardta reálná. Sbírka sestávala z většinou rozsáhlých básní, věnovaných Vodňanům a jejich okolí. Sequardt se zde pokouší sestavit jakýsi prehistorický pseudoobraz vzniku Vodňan. Je v tom hodně romantického snění, dnes už bohužel značně vyčpělého. Básně zalidnil desítkami vyfabulovaných postav, jimž dal rádoby staročeská jména, dnes spíše vyvolávající úsměv než jejich prostřednictvím niterné zatažení do rozevlátého děje. Svým způsobem je vlastně obdivuhodné, že se sám v této přemíře jmen a postav, prolínajících se básněmi, neutopil. Nicméně, tam, kde se Sequardt odklonil od balastního patosu, je mu možné věřit; bohužel v celé sbírce je takových básní či pasáží jen poskrovnu. Patří mezi ně např. spíš básnička než báseň, nazvaná Vodňanské rybníky. Že Sequardt uměl zahrát i na žertovnou notu a že to bylo potěšující básničkaření (určitě lepší než ona patetická, pseudohistorizující a těžce filozofující forma), dokazuje básní Strunkovice. Škoda, že J. E. Sequardt v tomto tónu se nechtěl (nebo snad vnitřně nemohl) udržet; jisté je, že určitě by býval neměl s nakladateli tolik potíží. V roce 1931 pak Sequardtovi vyšla drobná knížečka Na českém Olympu. Obsahuje několik spíše okrajových vzpomínek na Sequardtem respektované osobnosti či samotné Vodňany, ale značná část dílka je tvrdou kritikou tehdejších literárních a vůbec uměleckých kruhů, které zjevně Sequardta jako literáta vůbec nerespektovaly. O této společnosti Sequardt píše: „Je tu plno opic chápavých, veliké množství nabubřelých parasitů, a dokonce i hojných saprofitů, jsou tu literární bečky, literární hyeny, literární vepři... ...je tu plno dravců, kteří žárlivě střeží své literární chlévy a žlaby, aby bylo na „kafíčko do kavárny“, snad také na podvazečky pour la madame Tentočky, nebude-li zapotřebí kaček do „oka“, do „barvičky“, do „faraona“ anebo do „božího požehnáníčka“... “ A nebylo to jen nekonkrétní bušení do těchto kruhů; Sequardt jmenuje i řadu osobností, které se mu zdály málo „umělecké“ či podvázané nejrůznějšími protekcemi. Zařadil mezi ně i ty jedince, kteří se později ukázali jako opory českého akademického „Olympu“, abych použil jeho termínu. Do povýšenců, jejichž dílo bude hodno poslání „obalů syrečků a záchodových papírů“, zařadil např. i Josefa Haise-Týneckého, Otakara Hanuše, Špálu, Zrzavého, Vlastu Buriána, Jiřího Gutha-Jarkovského, Fr. Sekaninu, samořejmě Fr. Frabšu, autora slovínku spisovatelů, který jej opomenul citovat, Arne Lustiga, dokonce i F. Peroutku. I když se v mnohém mýlil, jeho slova kritizovala tehdejší obecné společenskopolitické poměry a zřejmě byla do značné míry pravdivá. Ostatně, i dnes by si bylo možno při jistém zobecnění z kritických Sequardtových slov leccos pro současnost vybrat a ztotožnit se s tím.

Ze Sequardtova Na českém Olympu dýchá básníkovo osobní zklamání nad nepřízní osudu (přeneseně odmítáním nakladatelů), bránící mu předávat čtenářům (podle něj pateticky „národu“) jeho další básně a díla. V oné době je Sequardt ještě optimista. Píše: „Snad přijde okamžik, kdy budu moci odevzdati to, co jsem stvořil na troskách rozvráceného života... Nechtěl bych zemříti dříve, dokud se mně nepodaří vyvážiti ze své duše toto, k čemu povolání cítím, i sílu, i moc... Budu jednou jedním ze šťastných? Či sen mé duše a touha mého básnického plání zůstanou neuskutečněny? Dokud živ budu a dokud duše bude schopnou a pevnou, dotud mohu doufati. To vím!... Vždy zůstal jsem literátem. Dejte mi nakladatele. Vždyť i Gorkij bez nakladatele by nikdy nebyl Gorkijem...“ Je nesporné, že J. E. Sequardt byl i autorem přinejmenším jedné divadelní hry. Šlo o dramaticky působivou hru Revírník, dějově čerpající z neobjasněné milostné tragedie na pražácké lesovně. Hra byla začátkem třicátých let minulého století čtyřikrát provedena v sále restaurace Na Sadech vodňanskými ochotníky za značného zájmu diváků (a snad byla i na repertoáru kočovných společností). Pamětníci však spíše než na uměleckou úroveň hry vzpomínají na škodolibé vyvolávání autora po skončení představení, jenž se na jevišti objevoval se vypůjčeném, o mnoho čísel větším smokingu. Zvláštní a vlastně zcela samostatnou, byť relativně krátkou kapitolou Sequardtova vodňanského života je jeho setkání s lokálními novinami Náš Domov. Tuto tiskovinu založil a až do ukončení jejího desátého ročníku v červnu 1933 řídil Florián Fencl. Po celou tuto dobu byl Náš Domov tištěn ve vodňanské Dvořákově tiskárně. Po nenadálém odchodu z funkce redaktora Fencl sděluje, že „...ponechává volné pole generaci mladší a s požadavky náročnějšími a s průbojnější energií.“ Co bylo skutečnou příčinou jeho rezignace se už dnes vyčíst nedá. Existovaly sice fámy, že za tím stál necitlivý nekatolický pokus tiskaře Dvořáka prosadit do Našeho Domova nábožensky jinak orientované články (Fencl byl katolickým duchovním a katechetou), ale tohle zřejmě nemá reálný základ; žádný podobný článek se totiž v předchozích číslech neobjevil, navíc po odchodu Fencla se od tisku Našeho Domova distancovala i tiskárna A. Dvořáka.

Jak se tedy věci měly se už zjistí jen obtížně. Skutečností ovšem je, že od července 1933 se „vydavatelem, majitelem, nakladatelem a šéfredaktorem“ stal J. E. Sequardt. Ten si k tomu na redakční spolupráci přizval Svatopluka Kalného a noviny začal tisknout v Týně nad Vltavou, o dvě čísla později pak v Písku. Pro tento kolotočový obrat v Našem Domově neexistují logicky zdůvodnitelná fakta a je zřejmé, že spíše než objektivní příčiny tady v pozadí stály vlivy bezpochyby velice subjektivní. Sám Florián Fencl už poté do Našeho Domova nepřispěl ani řádkou – a to muselo být pro v dobrém slova smyslu patriotického psavce velké odříkání.

Redaktor Kalný byl navíc zajímavou postavou, která by si vyžadovala samostatnou studii. Levicově či spíše komunisticky orientovaný pražský intelektuál, přebývající jako nezaměstnaný u své matky a sestry a snažící se např. v roce 1938 ilegálně ve Vodňanech založit KSČ, nakonec zahynul v Osvětimi v roce 1942. Sequardt rozšířil periodicitu Našeho Domova na čtrnáctideník, zařadil sem lokální zprávy z Písecka, Prachaticka a Vltavotýnska, ale popravdě řečeno, kvalita novin začala klesat. Nepřispěla ani kritika Dvořákovy tiskárny, jíž Sequardt obviňoval z mnohého, jistě průhledně působila i snaha o sebezviditelnění, kdy prostřednictvím údajných dopisů svých přátel publikoval ódy na své literární schopnosti. Mezitím tiskař Dvořák začal vydávat své vlastní Vodňanské noviny a tak nebylo až takovým překvapením, že v listopadu 1933 Sequardtův Náš Domov zanikl.

Za celý svůj život nedostal Jan Eugen Sequardt za vlastní literární snažení žádný, ani sebemenší honorář. Byl to jeho bratr, kloboučník a trafikant v jedné osobě, který nesl byť velice skrovné, nicméně rozhodující životní náklady tohoto básníka a bohéma. Ten si přivydělával (pokud lze tento výraz vůbec použít – spíše totiž šlo o jistou formu almužen) jen tak, že majetnějším vodňanským měšťanům při příležitostech jejich narozenin, svátků, svateb či rodinných pohřbů psával akrostichy (básně, v nichž počáteční nebo koncové hlásky řádků ve verších vytvoří jméno oslavencovo), jež pak roznášel do jejich bydlišť s vidinou malého finančního ocenění své snahy. Také jim akrostichy předával v hostinci, za což byl „odměňován“ pivem nebo vuřty s cibulí a nebylo neobvyklé, že během konzumace J. E. Sequardt „stihl“ napsat další verše pro dalšího oslavence. Koncem třicátých let začal Sequardt z literární scény mizet a posledních dvacet let jeho života je obestřeno naprostou tmou. Nepřipomíná jej už žádná publikovaná literární forma, naprosto nezřetelné obrysy tohoto básníka a bohéma mají z této doby i vzpomínky vodňanských pamětníků. Po druhé světové válce ještě krátký čas existoval kloboučnický a trafikantský krámek jeho bratra-živitele a Jan Eugen tedy zde stále ještě bydlel. Po zániku krámku zřejmě v první polovině padesátých let minulého století (spíše v souvislosti s úmrtím bratra než znárodňovací mánií) a následným odprodejem domku se pravděpodobně J. E. Sequardt přesunul do tehdejšího městského Domova důchodců. Nakolik (a zda vůbec) zde ještě básníkova ruka psala verše (či alespoň ony akrostichy) se už dovědět nelze. Podle vzpomínek jedné z ošetřovatelek trpěl Sequardt v poslední době před svou smrtí rozsáhlými kožními záněty na nohou, těžce se pohyboval a pravděpodobně to byla i příčina jeho úmrtí. Básník a bohém J. E. Sequardt zemřel ve Vodňanech dne 17. dubna 1960.

Komplikovaná a sebestředná postava, nesporně v základu nadaná talentem, leč v praktickém životě nevyužitým, autor především širokých epických pseudohistorizujících básní stejně jako satirických šlehů do českého literárního rybníka (byť jak se později ukázalo, ne přesně mířených), vpravdě bohém, který se nedal svázat životní konvencí, Jan Eugen Sequardt, odešel z tohoto světa, který mu – ať už z jakýchkoliv příčin – příliš potěšení nedal. I když Sequardt není středobodem vodňanského prvorepublikového kulturního mikrosvěta, svou literární roli v tomto městě sehrál. Lze se na něj dívat jako na zneuznaného básnického génia (jak se často i on sám viděl), stejně jako na bohéma, který své nesporné znalosti a fabulační talent promarnil. V každém případě si však tento básník z vůle a milosti Boží, jak sám sebe označoval, zaslouží naši pozornost už proto, že mu ji za jeho života nikdo nevěnoval.

–er– Rudolf Berka, Vodňanské noviny, XII., 7. 11. 2001, č. 19, s. 4 – 5.