FRANTIŠEK ČLOVĚK

Po těžké zákeřné nemoci zemřel ve věku nedožitých 68 let manžel, tatínek, dědeček, bratr, strýc, tchán, švagr, herec, režisér, scénárista, dramaturg, textař, pedagog, přítel a kamarád pan František Zborník, který žil ve Vodňanech téměř padesát let.

Vladislav Vančura, František Zborník: Markéta (z roku 1983).
František v roli Mikoláše, Z. F. Plachta jako Kozlík
Foto Pavel Hrdina

Jen těžko se hledají slova, když ze života odejde někdo, kdo se do toho vašeho silně vepsal.

S Františkem jsme vyrůstali od malička ve Vodňanech, a tak bylo jen otázkou času, kdy se poznáme. Co já si pamatuju, stalo se to v roce 1962 vlastně zásluhou našich rodičů, kteří hráli amatérské divadlo, že jsme se ocitli vedle sebe na jevišti. Ve hře Muži v ofsajdu jsme účinkovali coby malí komparsisti. Pak jsme se setkávali spíše náhodně při různém kulturním a sportovním dění. Čas plynul a najednou šel František na vojnu a byl poprvé ženatý. A asi tak v té době začalo naše hlubší přátelství. Po debatě o tom, že má žena jiného a on se bude rozvádět, jsem ještě netušil, že mezi námi takových debat při různých životních situacích proběhne mnoho.

Někdy v roce 1974 pro mě začala jedna z nejhezčích etap života. Franta založil spolu s Jardou Deylem ještě při studiích na pedagogické fakultě studentské divadlo. Díky společnému koníčku – amatérskému divadlu jsme začali zkoušet, hrát a jezdit po štacích, po přehlídkách. Vznikl soubor Šupina, který byl na špičce amatérského divadelnictví v naší zemi. A na tom měl největší zásluhu právě František, který jako herec, režisér, dramaturg, scenárista, textař a hnací motor šel do všeho vždycky s vervou a plným nasazením. Za čtrnáct let jsme nastudovali dvacet her (z toho pět jich napsal Franta) a sehráli 282 představení, účinkovali jsme v estrádách a dalších zábavných pořadech (což Franta moc nemusel, ale šel do toho).

Po roce 1989 vstoupil František do politiky a stal se prvním vodňanským porevolučním starostou. Což nebylo vůbec lehké. Snažil se být zdatným politikem, jenže láska k divadlu a hlavně jeho čtvrtá a poslední láska k Vlaďce ho zanesla do České Lípy. 

Informace o jeho zákeřné nemoci mě zastihla na tuto situaci zcela nepřipraveného (a koho taky ne), a tak jsem byl velice rád, že byl založen fond, který měl Františkovi pomoci při nákladné léčbě. Tady se ukázalo, jak byl mezi divadelníky oblíben. Přispěla spousta známých a kamarádů z celého Česka.

Letos na jaře jsme se domluvili, že ho v Lípě navštívím aspoň na dva tři dny, abychom měli na sebe čas a zavzpomínali na časy minulé a probrali přítomnost. Vzpomínání bylo nekonečné, a tak jsem si návštěvu u Zborníků ještě o den prodloužil.

Dobře jsem udělal, protože to bylo naše poslední osobní setkání. V duši a myšlenkách mi František ale zůstane navždycky.

Fugas Zdeněk Plachta, Zpravodaj města Vodňany 2018/11