Václav Štětka
Malíř Václav Štětka je Jihočechem "od kořene" po meči i po přeslici. Otec, třeboňský rodák, v době jeho narození vyučoval na měšťanské škole ve vzdáleném Nepomuku a maminka prožila svou těžkou hodinku u svých rodičů ve Strmilově. Strmilovský dědeček se ve Vídni vyučil ozdobnému klempířství, jako tovaryš byl oblečen do vojenského kabátu a hned odmašíroval na italské bojiště, kde byl raněn střepinou granátu do hlavy. Tento klidný málomluvný Jihočech neměl od svých vojenských let rád "Taliány". Když bezmocně ležel v mdlobách na bojišti, italští marodéři ho okradli o všechno co měl při sobě. Jako samostatný mistr svého řemesla pokryl mnoho kostelních věží měděným plechem a byl jako dovedný řemeslník vážený v celém okolí. Vnouček rád sedával v jeho dílně a obdivoval dědečkův fortel i množství různých nástrojů, které užíval k práci. Babička byla v sousedství známá jako vynikající znalkyně léčivých bylin a lidové moudrosti, uměla i vyléčit nemocné a poradit v jejich nesnázích.
Strmilov, Kunžak, Jindřichův Hradec, České Budějovice, Prachatice a posléze Vodňany jsou nejdůležitější místa na mapě malířova života a uměleckého usilování. Tyto krajiny zanechaly v budoucím umělci mnoho ze svého přírodního půvabu. Slavíčkovské cesty s břízami a jeřáby kolem Strmilova, hladiny rybníků, kamenité pastviny s potůčky pod selskými sosnovými lesíky na pahorcích, jimž se tu dodnes říká "kazy", podněcovaly k tvorbě v tehdejších dobách mnoho malířů.
Nejdůležitější končinou dětství byl však Jindřichův Hradec, který přidal k přírodní poezii strmilovských a později kunžackých končin malebnou krásu svých architektur a kulturní tradici. V zámku zůstala část černínské galerie, v níž jeden barokní portrét kopíroval zdejší rodák Hanuš Schwaiger, maloval zde Antonín Chittussi, zajížděli sem Liebscherové, pracoval tu Adolf Kašpar, Richard Lauda i Ferdinand Engelmüler.V Panské ulici bývalo vidět za jednou výlohou obrazy pacovského rodáka Jana Autengrubera. Pro učitelského synka to bylo dějištěm dětských her, kdy se věnoval rybaření a při odchodu jarních ledů mohl skákat z kry na kru, což někdy končilo nedobrovolným koupáním v mrazivé vodě.
Když hoch vychodil pátou třídu obecné školy, uvažovalo se v rodině, kam s ním. Současně přišlo i stěhování do Kunžaku, kde byla zřízena měšťanská škola a otec na ní jmenován prvním ředitelem. Uvažovalo se o studiu na hradeckém gymnáziu, ale chlapec o něm nechtěl ani slyšet. Snil o malířství a příliš dobře věděl, jak po osmé hodině večerní vodíval školník s lucernou profesory do studentských bytů, aby se přesvědčili jak pilně studují, nebo do hospůdek, zda tam netropí nějakou neplechu.
Protože ani staršímu bratrovi se tam nelíbilo, vzal otec Vašíka do nově zřízené měšťanky s úmyslem, že později vykoná zkoušku do tercie českobudějovické reálky, po níž tolik toužil. Jeho tužba se splnila i v jiném směru. Malířovi vzpomínky na léta jeho budějovických studií vyvolávají obraz tehdejší jihočeské metropole v jasných barvách a tváře jednotlivých profesorů v sympatickém osvětlení. Byly mezi nimi výrazné osobnosti, na jejichž působení, příklad a osobní kouzlo se nezapomíná ani po letech. Budeme je jmenovat jen příjmením. Profesor Husák zůstal v paměti žáků jako výborný učitel češtiny, Manďák byl snad prvním motoristou v Českých Budějovicích a jeho pokusy ve škole se vždy povedly. Franštinář a třídní profesor Tibitanzl, který vedl třídu až do maturity byl podle umělcových slov "moderním filologem v pravém slova smyslu". Kladl velký důraz na konverzaci, nosil do hodin francouzské noviny a časopisy, prázdniny trávíval obyčejně v Paříži a o životě tam uměl poutavě vyprávět. I jako třídní profesor se choval k studentům jako gentleman a vychovával je ke slušnému společenskému chování bez mentorování a zdviženého ukazováčku. Nás nejvíce zajímá jeho profesor kreslení. Profesor Hackenschmied zachovával žákům dost volnosti ve výběru práce, stejně jako profesor Strnad, u něhož v septimě asistoval Adolf Träger, později významná budějovická umělecká osobnost. V této studijní éře se na budějovické reálce doslova pěstoval kult akvarelu. Studenti chodili malovat na Staroměstský hřbitov, k řece za klášter i do starých uliček, plných malebného kouzla. Ve výlohách mohli vidět práce Jansovi, Kubovi i rané oleje Adolfa Trägra. V městském muzeu kupovali mnoho světových uměleckých měsíčníků a studenti si je mohli vypůjčit i domů. K dispozici byly i starší ročníky anglického Studia, stejně jako francouzské a německé časopisy. Muzeum pořádalo i umělecké výstavy a zavedlo večerní a nedělní školu, kde zájemci mohli kreslit a malovat zátiší, nebo kopie barevných reprodukcí. Malíř toužebně vzpomíná na tehdejší papírnictví, v němž si bylo možné zakoupit hodnotné akvarelové barvy a papíry. Malovalo se kuními štětci, zkrátka pro začínajícího malíře ráj.
Po maturitě roku 1912 nastalo rozhodování: kam a jak dále. Student už z kvinty chtěl přejít na malířskou akademii, ale rodiče si přáli, aby nejdříve vykonal maturitu a měl ukončené vzdělání. Po ní pomýšlel otec, že by syn mohl studovat architekturu, ale ten nejevil pro tento obor mnoho nadšení. O malířství zase maminka nechtěla ani slyšet. Ideálem v tehdejší rodině bylo zaopatření dětí "pod penzí". V kantorské rodině se třemi dcerami a dvěma syny hleděli, aby co nejdříve měli zajištěnou existenci. Nakonec se student rozhodl, že vykoná doplňkovou učitelskou maturitu, s tajným úmyslem, že to bude prozatímní řešení z nouze. Otec už připravoval v několika případech studenty k externím učitelským zkouškám. Také přiučoval sestru malířky Teinitzerové, později známé z goblénové tvorby (která byla několikrát u Štětků při svých zájezdech ze studií v Paříži a v Belgii). Student zůstal rok doma, otec mu opatřil potřebné učebnice metodik a několikrát ho vzal do třídy, aby viděl také kantorskou praxi, která mu dala víc než dlouhé přednášky a semináře. Tehdy se k učitelskému povolání vyžadovala hra na housle a varhany. Doma sice měli harmonium, na kterém pokoušel svůj muzikantský um, i na houslích dovedl obstojně zahrát, ale jít ke zkoušce z varhan byla v dané situaci trestuhodná opovážlivost. Otcův kolega nacvičil pro zpěv několik solmizačních cvičení a to byla celá zkušební příprava. Zkušený otec počítal v nejlepším případě s reparátem, examinátor byl ale milosrdný. Jen si neodpustil "pozkušební" poznámku, že sice zahrál chorál k svatému Václavu, ale z Bachovi fugy zůstalo mnoho not na zemi. V roce 1913 měl Václav Štětka za sebou už druhou maturitu. Na učitelské místo však čekal až do ledna příštího roku, což otec velmi zazlíval inspektorovi, neboť syny z majetnějších rodin usazoval hned. Začal tedy s výpomocnou učitelskou službou v lednu 1914 ve Stráži nad Nežárkou, potom v sousedním Mníšku a od září příštího roku výpomocně na měšťanské škole v Kunžaku. Na jaře 1915 byl mladý učitel odveden a narukoval do Lince k základnímu výcviku, potom byl povolán do Štýru do školy pro záložní důstojníky a vánoce již prožíval na ruské frontě. Po čtyřměsíčním válčení povýšil na poručíka u tehdy speciálního oddílu kulometů. Během jedné čtrnáctidenní dovolené z fronty vykonal přijímací zkoušku do speciálky profesora Vojtěcha Hynaise. V roce 1918 dostal tříměsíční studijní dovolenou, aby absolvoval jeden semestr a část zkoušek z původních předmětů. Vojenskou službu skončil roku 1918 u hulánského pluku jako jeden ze specialistů, který měl jezdecký pluk proměnit na pěší. Demobilizoval až v roce 1920 a o vojně už nechtěl slyšet ani slovo. Sám jednou řekl: "Z těch světlejších frontových dní zůstala jen vzpomínka na Alpy a italské skály, v záři ledovců na Monte Grappa bylo vidět nad sněhovou čárou výbuchy granátů. Z návrší nad Piavou jsem večer vídal záři nad Benátkami a myslí probíhala plejáda obrazů, tvořených mistry benátského malířství." Jako dovolenec a student Akademie zúčastnil se památného sjezdu českých spisovatelů, slyšel zpívat Emmu Destinovou v Obecním domě árii z Libuše a zastihl ještě Eduarda Vojana v úloze Cyrana s Christinou Morfovou v roli Roxany.
Ještě po roce 1918 ho vojenská služba zdržovala od studia, ale to byly jen kratší intervaly během prázdnin a koncem letního semestru roku 1922 ukončil studium na Akademii. Tato studia už nestála rodiče ani korunu. Zažil v těchto dobách dost bídy, která se vzhledem k jeho mladosti celkem vesele snášela. Peníze, našetřené z vojenské služby, se brzy rozkutálely v stále stoupající poválečné drahotě. Jako chudý student si přivydělával na materiál a živobytí kondicemi a překládáním parlamentních řečí, tu a tam prodal i nějaký obrázek. Pro malířku Marii Teinizerovou namaloval v její hradecké zahradě keř bílých pivoněk, aby měla hezkou vzpomínku na domov. Jako honorář dostal hezký teplý svetr. Tehdejším studentům vydatně pomáhalo i České srdce svými obědy. Nějaký obrázek prodal i na školních výstavách, státní stipendium obnášelo ročně osm set korun, které při tehdejší drahotě stačily právě na zimník. Po dvakráte dostal pár stovek na studie v plenéru, peněz bylo sice málo, ale nechyběla veliká chuť do práce. Jakmile mohl svléknout vojenskou uniformu, kterou demobilizovaní vojáci směli nosit bez distinkcí, už byl u své práce v Akademii a tento čas považoval ze svých životních období za nejhezčí. Vždyť ve školním ateliéru mohl pracovat od rána až do večerní tmy. Nad podpisy profesorů a examinátorů na jednotlivých vysvědčeních si vybavuje vzpomínku za vzpomínkou na jednotlivé tváře a události. V Hynaisově speciálce bylo přátelské ovzduší. Šťetka zvlášť přilnul k Jiřímu Boudovi a často byl návštěvníkem v bubenečské vile jeho rodičů. Třeli společně barvy, pokoušeli se i o grafiku, ale s tiskem si ještě nevěděli dobře rady a proto se obraceli na starého tiskaře de Piana. Ze spolužáků vzpomíná ještě na Plačka a sympatickou Miladu Marešovou.
Vedle Hynaisovi speciálky měl svou školu samotářský Maxmilián Pirner "mistr tajně slavný", jak jej nazval Max Švabinský. Starý mistr tajil před žáky své práce a ani modelkám se nepodařilo spatřit některé obrazy na vlastní oči. Zato Bukovacova škola v prvním poschodí byla hlučná, což zneklidňovalo "dobře vychovaného Francouze" Vojtěcha Hynaise, že se při příliš hlučném fortissimu neudržel a prohlásil před žáky, že existují speciálky také pro tahací harmoniku. Mladý akademik denně vídával Štursu a Nechlebu, který po sensační výstavě v Obecním domě byl jmenován profesorem Akademie a bývalo ho vidět v určité denní době promenovat po Národní třídě s cylindrem na blond vlasech.
Když Václav Štětka koncem letního semestru roku 1922 ukončil studia na Akademii a vrátil se k rodičům do Jindřichova Hradce, zjistil, že vydržují mimo dům dvě jeho sestry. Rodiče se sice smířili s myšlenkou, že už nebude učitelem, ale začali zvolna připomínat, že by měl pomýšlet na profesorské zkoušky, jež by mu zajistili pevnější finanční zakotvenost. Syn uznal dobře míněné rady, vida, že nemá ani dost peněz, ani ateliér, aby se mohl začít živit jenom frajkumštem. Požádal zemskou školní radu o nějaké suplentské místo na střední škole. Dostal je začátkem září roku 1922 na reálce v Hradci Králové. Byl zpočátku zklamán. Při plném školním úvazku mu již nezbýval čas na vlastní studium k státnici. Referent ústavu byl s jeho prací spokojen a přislíbil mladému snaživci místo na nějakém pražském učilišti. Když se však po návratu z prázdninového vojenského cvičení o toto místo hlásil, zjistil, že již bylo protekčně uděleno někomu jinému. Vrátil se tedy na svou dosavadní školu v Hradci Králové, kde se seznámil s kolegyní Arnoštkou Brabcovou, pocházející rovněž z učitelské rodiny. Byla absolventkou Umělecko průmyslové školy a žačkou Jakuba Schikanedera. Vzali se po roční známosti. Byla přeložena na gymnázium v Bubenči a manžel se vzdal na rok školní služby, aby mohl se zdarem vykonat zkoušky na univerzitě a technice. Živil se kondicemi a nebyl na tom se živobytím hůře než dřívější suplent. Při své výdělečné práci a studiu měl ještě čas chodit do Švabinského grafické speciálky. Profesor si prohlížel jeho práce a řekl: "Co u mě vlastně chcete, když máte absolutorium? Já už vás za řádného žáka nemohu vzít." Když uchazeč vykoktal, že mu jde o další umělecké vzdělání právě u něho, uslyšel spásnou odpověď: "Tak jděte a řekněte panu Cirínovi, že vás tam posílám a on už vám poví, co máte dělat jako první práci. "Pan Cirín byl sluhou ve speciálce a mnoho žáků na něho rádo vzpomínalo. Vždy věděl přesně co si přeje pan profesor. Vyndal velké album Rembrantových novotisků se slovy: "Tady si vyberou nějaký lept a musejí ho okopírovat." Ve skříni byly i měděné desky. Jednu z nich si vybral a představil se ostatním spolužákům. Tehdy se tam školil Cyril Bouda, Václav Fiala, Vojtěch Tittelbach a Vladimír Sychra. Rembrantův lept pečlivě okopíroval, vyleptal jej s hodinkami v ruce a tiskař Janota mu jej vytiskl. Profesor prohlížel žákovu práci velmi pozorně, byl s jeho první grafickou prací spokojen, pochválil mu i další úkol, provedený suchou jehlou. Po třetí byl snaživý adept grafiky překvapen nečekanou výtkou. Když profesorovi ukázal chlapecký portrét, vyrytý v životní velikosti, zdál se mistrovi vulgárním. Starší žáci už znali profesorův vkus a neodvážili se k podobnému počinu. Švabinský totiž nesnesl leptanou hlavu větší než asi jako velký ořech, ať sám portrét Šaldův, Jiráskův nebo jiné význačné osobnosti. Letitý mistr se často ve vzpomínkách vrací do těchto tovaryšských let a pln vděčnosti děkuje za mnohá cenná poučení.
Seznámil se tehdy i s panem Seitzingerem, berlínským rytcem, který ryl u nás první bankovky a Švabinský mu korigoval kresbu. Protože neuměl česky, mohl se domluvit jen se Štětkou a tímto způsobem se seznámili. Jednou ho zavedl do své pracovny v Národní bance a ukázal mu všechny své nástroje a pomůcky potřebné k této odpovědné práci. Prozradil mu i některé důležité finesy svého řemesla.
Václav Štětka, žel, musel po čase opustit školu, protože ho čekala zbývající kolokvia a státnice. Po jejich úspěšném vykonání se ocitl v Jindřichově Hradci, kde na reálném gymnáziu vyučoval deskriptivě a jeho žena kreslení. Od druhého pololetí převzal i její učební úvazek, protože pro srdeční nemoc odešla na dovolenou a po ní do penze s nepatrným výslužným.
Příští rok musel nastoupit školní službu v Hlučíně a po roce přešel na reálné gymnázium v Prachaticích, netuše, že toto šumavské město se mu stane domovem na celých jedenáct let. Tam se malířská profesorská dvojice dočkala i rodičovské radosti narozením dcery Heleny. Umělcova choť mohla tentokrát uplatnit svůj vytříbený talent v malbě citlivých dětských portrétů. Profesor vedle své školní práce rovněž umělecky nezahálel. Šumavská krajina prachatického okolí poskytovala dost námětů k výtvarné práci, ať to byla kresba uhlem Boubínského pralesa, roráty v tamním gotickém chrámu, nebo řada olejových obrazů na téma orání, tak typické polní práce pro tento kraj. I husinecká retenční nádrž se stala námětem dvou rozměrných prací. Pohnuté události osmatřicátého roku změnily poklidný rodinný život na celou řádku let. Prachatické gymnázium bylo přeřazeno do Vodňan, kde se nouzově vyučovalo na místních školách a radnici. Ale ani toto provizorium netrvalo dlouho a nacisté zavřeli ústav před vánocemi roku 1940. Profesora Štětku přeložili na gymnázium písecké, aby tam vyučoval němčinu. Koncem školního roku odešel na zdravotní dovolenou a ke konci ledna byl trvale pensionován.
Pense nebyla veliká, ale školní výslužník se mohl nyní zcela věnovat své výtvarné tvorbě a nalézt si svou námětovou oblast pro celý další život. V létě maloval kytky, aby si vydělal na podzimní bahno. Za pobytu v Hlučíně a Prachaticích se nedostal často k vodě a rybářům, ač od svého kunžackého a jindřichohradeckého mládí byl s rybařinou ve stálém styku. Když se lovil Vajgar, byla v celém městě veliká sláva. Před rozedněním hrála na hrázi kapela a než se začalo lovit, světilo se rybářské právo, při němž se hojněji vypilo i něco pro zahřátí. Přítok Nežárky do Vajgaru se podobal přímo řece a byl domovem velkých sumců. Vyrostli do opravdu mohutných rozměrů. Takového chlapáckého sumce měli co nést v řešátku dva silní chlapi, kteří je po výlovu zase vpouštěli zpět do vody. První dva výlovy namaloval Václav Štětka už roku 1924, když se ženou společně učili v Jindřichově Hradci. Jeden byl z Vajgaru a druhý z Holné.
Po přestěhování do Vodňan roku 1947 zemřela umělcova žena po válečných útrapách a následkem srdeční choroby. Změnil se nejen způsob života, ale i malířovy pracovní podmínky. Byla to doba velkých přeměn v zemědělství, kdy krávy a koňská spřežení začaly nahrazovat traktory a kombajny, které se však nemohly stát malířovou látkou a láskou. Malba zátiší, k níž se Štětka v tomto období uchýlil, byla pro malíře tím, co pro hudebníka etudy, které hraje, aby nevyšel ze cviku. Toto omezení však nemohlo stačit umělci, který se školil jako figuralista u Hynaise a Švabinského. Zaujaly ho znova rybníky a život kolem nich. Množství rybníků ve vodňanské rovině mu dalo nové inspirační a pracovní příležitosti.
Od těch dob bylo na hrázích při výlovech vidět malíře s jeho nádobíčkem mezi rybáři, kteří se s ním sblížili a vážili si ho jako svého zamilovaného umělce, na kterého byli pyšní. Těžko povědět, kolikrát, kde a kdy kreslil tužkou, rudkou nebo pastelem jejich rázovité postavy, kádě, lejty, váhy a kesery a vůbec všechno, co patří k jejich práci a cechu. Kolikrát přijížděl ještě před rozedněním na svém džípu "bibince", aby ještě před prvním zátahem měl podmalované loviště s celou jeho podzimní atmosférou. V této době jsme se setkali a seznámili nějakým vyšším řízením. Bylo to nedlouho po okupaci, kdy jsme s dcerou - studentkou putovali po jižních Čechách a připutovali do Vodňan. Při obědě v hotelu u Mašků někdo z hostů prohodil: "Pan profesor Štětka se vrací domů z malování." Překvapilo mě, že ve Vodňanech žije a pracuje malíř a já oněm nic nevím. Vypravili jsme se za ním do bytu u nádraží, spatřili tam kus důsažné práce a poznali zároveň sympatického a dobrého člověka. Pro mě to byl umělecký objev a později dar věrného přátelství, jehož si vážím i po umělcově skonu.
Snad by bylo na místě využít tohoto svědectví a napsat i o způsobu Štětkovi umělecké tvorby. Tento malíř se za celý dlouhý život nezmohl na prostornější dílnu s ateliérovým osvětlením, proto většinu svých maleb v plenéru musel dokončit z větší části na místě. První vodňanský obraz výlovu spatřili diváci na výstavě Sdružení jihočeských výtvarníků roku 1939 v pražském Obecním domě. Byl hned při vernisáži prodán jednomu pražskému zájemci, který pocházel z Jindřichohradecka. Po letech byl barevně reprodukován v Květech a zachoval si podnes svou malířskou citlivost a svěžest. Myslím, že v malíři provždy zakotvil názor, který převzal od svého mistra Švabinského, že od skici k hotovému dílu se leze po kolenou, v čemž se shodoval i s Janem Preislerem, malířem-básníkem českého jara. Proto u nich, stejně jako u Mánesa, předcházelo každé větší práci tolik studií.
Malování výlovů přímo v plenéru je velice složitá tvůrčí záležitost. Výlov se řídí podle rozlohy rybníka, jeho umístění v terénu a má svoji zvláštní nezaměnitelnou atmosféru, pokaždé jinou. Jak vše zvládnout najednou a na místě? Formát určuje kompozici. Co se na menším formátu zdaří zmoci naráz, bylo zároveň rovnomocně vyvedeno malířsky a nelze to doma přemalovat do velkého formátu. Zvětšenina by se neobešla bez prázdných, nebo hluchých míst. Proto se Štětka snažil i velké plátno udělat najednou přímo v plenéru a dokončit jej na místě. Malíř tohoto žánru musí mít velkou zásobu forem, pohybů, být zároveň figuralistou i krajinářem a nad to mít ještě vypěstěný smysl kompoziční. K těmto pracovním postupům dospěl za své čtyřicetileté práce ve Vodňanech. O kvalitách Štětkovy malby se velmi pochvalně zmínil profesor V. V. Štech u příležitosti slavnostního otevření Alšovy jihočeské galerie na Hluboké.
Vodňanský přítel mi také prozradil své dvě malířské lásky. Už dávno miluje dílo francouzského poimpresionistického malíře Alberta Marqueta, jehož osobnost charakterizuje Elie Faure ve svých Dějinách umění těmito slovy: "Původ Marquetův, toť jsou nábřeží, mosty, řeka, jednotvárné ulice, jež se otevírají se svými výklady, vývěsními štíty, prapory a nebeskou cestou mezi svahy střech. Nechť je to krajina venkovská nebo městská, prostředek, jehož užito, je vždy tak prostý, že mizí. Potlačuje-li co se mu nehodí, anebo zdůrazňuje co se ho dotýká, nikdo toho nevidí. Cítíme, že takové porozumění pro věci není možné bez hlubokého niterného, živého vzdělání...."
Slyšme teď vyznání českého malíře, jak k jeho dílu přistupoval. Ne jako žák nebo kopista, ale po zákonu spříznění volbou. "Krásným potvrzením správnosti mé cesty bylo seznámení s prací Alberta Marqueta a před ním Boudina. Někdy v roce 1937 byla v Praze výstava francouzského umění tak zvané pařížské školy. Nejvíce mě zaujal Marquet obrazem Le Havru. Byla to malba zřejmě bezprostřední, že nebylo možná o ní pochybovat. Později získaná monografie mi potvrdila, co jsem z toho obrazu vyčetl. My malíři se díváme na obrazy jinak než kritik. Myslím, že ani negeneralizuji - ale nechť - já toho Marqueta přímo očmuchával. Techniku - jak na to šel - jaký užil materiál a jak s ním zachází. Dalo by se to přirovnat k drzému hostu, který pozván k hostině, jde očmuchávat v kuchyni. Samozřejmá touha vyzvědět, jak to udělal...."
Umělec, který přes třicet let po smrti své paní a dceřině provdání žil osaměle ve venkovském městě, nechtěl být nikdy módním malířem, stejně jako nechtěl nic lacino vyúspěšit. Měl pevnou tvůrčí základnu ve své námětové oblasti a vždy se snažil odevzdat kus poctivého díla. Kromě pláten vytvořil řadu barevných litografií a dřevorytů s motivy rybářské práce i některých jihočeských měst a zámků. Má své věrné ctitele, obdivovatele a sběratele, kteří za ním jezdili z šíra i dáli. Bylo by však třeba seznámit s jeho celoživotní prací i odbornou a umění milovnou veřejnost, což se jako prvnímu podařilo vodňanskému muzeu a galerii letošní výstavou (1983). Jistě i v Praze se brzy najde vhodná výstavní příležitost.
Roku 1978 mu byl po zásluze udělen titul zasloužilého umělce. Mezi svými jihočeskými vrstevníky má své pevné a čestné místo vedle Jana Kojana, Adolfa Trägra, Oty Matouška, Aloise Moravce a Karla Štěcha. Když příliš dolehly nemoc a stáří a potřeboval ošetření, přestěhoval se z Vodňan k dceři Heleně do Havlíčkova Brodu. Zemřel po krátké nemoci dne 12. října 1982 ve věku 89 let svého života. Zaslouží si naši vděčnou vzpomínku.
Ladislav Stehlík
Václav Štětka
Narodil se 23. září 1893 ve Strmilově, zemřel 12. října 1982 v Havlíčkově Brodě.
1914 - 1922 Akademie výtvarných umění v Praze, v malířské škole profesora V. Hynaise a v grafické škole prof. M. Švabinského jako externista. Dále na Vysokém učení technickém v Praze obor profesury kreslení. Věnoval se hlavně krajinomalbě a grafice. Převládajícím motivem jeho tvorby je jihočeská rybničnatá krajina, doplněná figurálním žánrem, zachycujícím práci rybářů. Řadu děl má rovněž na téma polních prací (Žně, Orání). Známá jsou též jeho zátiší, ať už s rybami, s kyticemi lučních i zahradních květů, nebo lovecká zátiší. V grafice užívá především techniku litografie. Byl jedním ze zakládajících členů Svazu jihočeských výtvarníků v Českých Budějovicích. Dlouhá léta působil jako výtvarný pedagog na středních školách.
