Olbram Zoubek

Je to velmi jednoduché - dělám to, nač myslím - asi jako každý. Dělám lidi, na které myslím. Při práci se snažím vyjasnit svůj vztah k nim a ke světu a při tom se trochu vyznat v sobě. Zajímá mě víc co dělám, než jak to dělám, tak mi ani nevadí, že dělám každého jinak. Snažím se myslet víc na modrou oblohu, na moře, víno a kameny, spíše než na trosky, propasti, plíseň a mechanismy. Proto je mi asi blízká řecká mytologie. Byl bych šťasten, kdybych mohl sobě i druhým připomenout, že moře šumí, stále i když se tlačíme v elektrice, že obloha nad mraky je vždycky modrá, že v každém z nás je kousek Prométhea, že v každé ženě je kousek bohyně. Napětí mezi tíhou a touhou létat, mezi současností a směřováním k nadčasovosti, mezi tíhou hmoty a snahou ji popřít, mezi dokonalostí a nemožností jí dosáhnout. To je to, co mě vzrušuje. Aby socha stála nohama na zemi a hlavou mířila ke hvězdám.
Olbram Zoubek, 1994

Sochy, které vyprávějí
Mohl bych tu popisovat, jaký dojem na mě udělaly i ty druhé sochy pana Zoubka, ale spokojím se jen jednou a sice Klytaimnéstrou, která mě upoutala nejvíc. Její příběh je vcelku prostý: začíná tím, že její manžel, král Agamemnon, odchází do trojské války, aby osvobodil Helenu, nevlastní sestru Klytaimnéstry a legální manželku jeho bratra Menelaa. Zda se vůbec Helena únosu Paridem bránila, je ovšem jiná otázka. Klytaimnéstra si v manželově nepřítomnosti najde milence, se kterým svého manžela po jeho návratu zabije - a to i s jeho milenkou, kterou si z té války přivezl. Podle jedné verze mu totiž Klytaimnéstra navlékne košili, kterou sama ušila pro tu příležitost, ale se zašitými rukávy, takže se nemůže bránit. Za to je pak potrestána tím, že ji zabijí - i jejího milence - její vlastní děti, Orestes a Elektra.
To vše by se mohlo zdát pro novodobé diváky jako výborný námět pro americkou soap-operu, jenže už Aischylos ve své hře „Agmemnon“ naznačuje, že to tak prosté nebylo. Peter Graves (známý autor knihy „Já, Claudius“) dokonce poukazuje na to, že Agamemnon předtím Klytaimnéstře zabil jejího prvního manžela i její dítě, ještě nemluvně, a pak si ji vzal za ženu násilím. Agamemnon dokonce později neváhá obětovat život jejich vlastní dcery Ifigenie na oltář války. A to nepočítám ani životy deseti tisíc jeho vojáků, výkvětu Řecka, kteří padli v oné nesmyslné trojské válce. Nespokojenost s tyranem Agamemnónem byla zřejmě všeobecná a jeho smrt najednou nabývá i význam politický. Tak ho dává celému příběhu i Stuart McCarrel, ve svém dramatu „Voices, Insistent Voices“, uvedeném nedávno na newyorské scéně.
To vše pochopitelně ze sochy Olbrama Zoubka nevyčteme, ale zato uvidíme v její tváři tragedii ženy, která se ocitá v rozporuplném prostředí násilí. Tušíme její bolest, když ztratí své drahé a její odpor k muži, který tu ztrátu způsobil. Po těžkém rozhodování, zda bojovat násilím proti násilí, se rozhodne pro tuto jedinou cestu k odstranění tyrana. V neposlední řadě vycítíme z její tváře i hrůzu z toho, co učinila a strach, který číhá v pozadí. Zatlačena ke zdi, bojuje marně proti svému osudu. A najednou k ní cítíme spíše sympatie, neboť nám připomíná něco, co už také známe.
V řeckých tragediích neměli lidé proti vůli bohů žádnou šanci. V dnešním světě ji naštěstí máme, díky bohu.
Jan B. Hurych (Hurontaria)



Olbram Zoubek
* 21. dubna 1926 v Praze.
1945 -1952 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Josefa Wagnera.
1951 začal s restaurátorskou praxí, specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku.
1952 uzavřel manželství s Evou Kmentovou.
1954 se narodila dcera Polana.
1952 -1970 členem Svazu českých, výtvarných umělců.
1956 se narodil syn Jasan, budoucí český sochař.
1958 poprvé navštívil Řecko. Stal se členem tvůrčí skupiny Trasa (až do jejího zániku v roce 1970).
1965 se účastnil mezinárodního sochařského sympózia ve Vyšných Ružbachách na Slovensku.
1966 se účastnil mezinárodního sochařského sympózia v St. Margarethen v Rakousku.
1969 sejmul posmrtnou masku Jana Palacha. Na výstavě Socha a město v Liberci obdržel cenu Matyáše Bernarda Brauna III. stupně. Účastnil se mezinárodního sochařského sympózia u Federsee ve Spolkové republice Německo. Na 2. pražském salónu v domě U hybernů v Praze získal l. cenu Svazu českých výtvarných umělců za sochu Jan. Provedl náhrobek Janu Palachoví.
1970 provedl náhrobek Janu Zajícovi.
1974 s Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským, sám jako vedoucí skupiny, zahájil sedmnáctiletou práci na restaurování pláště renesančního zámku v Litomyšli.
1978 po obnově organizace výtvarných umělců za normalizace byl zařazen do evidence Českého fondu výtvarných umění aniž podepsal Antichartu.
1980 zemřela Eva Kmentová.
1981 se oženil s Marií Edimanovou z Litomyšle. Podruhé navštívil Řecko.
1982 se narodila dcera Eva.
1987 zakládajícím členem a předsedou Nové skupiny v Praze. Na výstavě - Výběr ze současné československé komorní plastiky v Galerii A.M. Bazovského v Trenčíně mu byla udělena l. cena.
1988 podepsal Několik vět.
1989 se v Praze účastnil listopadového převratu jako člen akčního výboru Svazu československých výtvarných umělců. Stal se zakládajícím členem obnovené a obrozené Umělecké besedy.
1990 mu byla udělena Národní cena České republiky. Stal se členem Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska.
1992 se účastnil výtvarného sympózia Barok a dnešek v kostele Zvěstovaní Panny Marie v Litoměřicích.
1994 definitivně ukončil restaurátorskou činnost. Zapsán do knihy cti městské části Praha 3.
1995 zvolen předsedou Sochařského sympózia v bronzu. Potřetí navštívil Řecko.
1996 byla mu udělena státní cena - medaile za zásluhy. Obdržel medaili Masarykovy univerzity v Brně.
1997 mu byla udělena cena města Litomyšle
1998 mu byla udělena stříbrná medaile Hlavního města Prahy
1999 obdržel medaili Vysoké školy báňské v Ostravě. Starostou Umělecké besedy. Olbram Zoubek žije v Praze a v Litomyšli.