Recenze knihy - DRUHÝ ŽIVOT JULIA ZEYERA

Dita Křišťanová
DRUHÝ ŽIVOT JULIA ZEYERA

Městské muzeum a galerie ve Vodňanech, Vodňany 2011, 107 stran. ISBN978-80-904098-6-6

V roce dvojitého zeyerovského výročí - připomeňme, že životní data Julia Zeyera jsou 1841-1901 - se mnohé instituce a zejména média náhle rozpomínají na existenci zasutého básníka. Jeho jméno si část populace spojí především s nejméně populární maturitní otázkou „ruchovci a lumírovci", pamětníkům se možná vybaví Zeyerovo slovo v sugestivních scenériích Weiglova filmu Radúz a Mahulena z roku 1970. Většinu potenciálního čtenářstva však dnes, sto deset let po své smrti, Zeyer nijak neláká. A přesto byl ještě před několika desítkami let považován za „nejkulturnějšího a nejsubtilnějšího básníka" (Aloys Skoumal), evokujícího vzrušující tajemství dávného rytířského ideálu, jejž vnášel do času tak horečně usilujícího o modernost.

Posun recepce básnického odkazu Julia Zeyera rozhodně nevyřeší opakování biografických faktů či známých interpretačních výkladů. Je třeba za ním jít a hledat jej v úhlu dnešního pohledu. A právě tak postupovala Dita Křišťanová ve své studii nazvané Druhý život Julia Zeyera. Cesta po stopách „druhého" života je pro ni přirozenou etapou zvídavé cesty za poznáním autentického Zeyera, jemuž již věnovala celou řadu originálních příspěvků. V soupisu literatury jich cituje devět; publikovány byly v letech 2004-2009. Dlouhodobá práce s tématem Křišťanové dovoluje jistotu výkladu, charakterizovaného určitým nadhledem a zároveň přiznávanou citovou vazbou.

Pojednávanou knížkou se vrací ke své rigorózní práci z roku 2006, přičemž jde jistě o návrat, který je novému textu ku prospěchu. Autorce jde o nalezení Zeyera „živého", o rozšifrování legendy, jejíž nánosy jej stabilizovaly v literárně-historických výkladech. Prvním zastavením na její cestě je sama Osobnost Julia Zeyera, kapitola utvářená z pramenů subjektivní povahy, vzpomínek a korespondence. Netradičnost postupu spočívá i v jedné z prvních otázek, jež si Křišťanová klade: „Jak vůbec Zeyer vypadal?" Kromě fyzického vzhledu odhaluje i jeho konkrétní lidské vlastnosti, k nimž patřila třeba zvědavost, praktičnost či popudlivost. Druhá kapitola - Zeyerovo dílo - sleduje chronologii jeho publikovaných prací, zajímá ji však vztah vydavatelů k němu, jejich preference a proměny hledisek, akceptující samozřejmě čtenářský zájem. K autorčinu smyslu pro detail poukazuje její sonda do antikvárního prodeje Zeyerových knih.

Logicky navazující kapitolou jsou Ilustrátoři Zeyerových děl; v ní zejména vynikne přítomnost dobře volených obrazových ukázek. I tato část je proložena zvídavými otázkami po vztahu ilustrátorů i ilustraci zadávajících vydavatelů k vlastnímu textu. Právě v této kapitole pak díky jménům jako Jan Zrzavý, Miloslav Troup či Jaroslav Šerých nejzřetelněji vnímáme přítomnost Zeyerova „druhého života". Autorka sem zařadila rovněž výše jmenovaný Weiglův film s připomínkou jeho „secesní souvislosti" s Artušem Scheinerem a „obrazovým symbolismem" Jana Preislera. Cenným pramenem, v jehož posloupnosti lze sledovat proměnu vnímání osobnosti a jejího odkazu, jsou Zeyerovy životopisy, jak zní název další kapitoly. Křišťanová ji uzavírá typologií schémat, jimiž se sledované biografie vyznačovaly. Kratičkou, spíš informativní kapitolou je zhodnocení vydané zeyerovské korespondence (Korespondence). Ke zdrojům pamětnického ohlasu, respektive k fixaci tvůrce ve vědomí budovaném školou, se obrací velmi důležitá část Zeyer v čítankách. Poslední dvě kapitoly - Pomník Julia Zeyera v Chotkových sadech a Pamětní deska ve Vodňanech jsou de facto dvěma detailně pojatými příběhy hmotných pietních připomínek básníka.

K pozitivům knihy bezesporu patří autorčina upřímnost, s níž výsledky svého bádání prezentuje - zaznívá zejména v Závěru textu. Její houževnaté úsilí o přenesení Julia Zeyera do naší současnosti prozrazuje i výběr citátů v záhlaví jednotlivých kapitol navozující souvislosti s M. Kunderou, M. Ajvazem, ale také R. M. Rilkem, G. Apollinairem či dokonce J. Ortenem a J. Skácelem. Ano, v této společnosti chce Dita Křišťanová „svého" Julia Zeyera vidět.

Dagmar Blümlová, Výběr - Časopis pro historii a vlastivědu Jižních Čech 3/2011, str. 197-198