Alois Rádl
Městské zastupitelstvo svým rozhodnutím v roce 2001 zřídilo v parku před Kulturním domem památník Obětem komunistické zvůle. Je na něm uvedeno jméno umučeného vodňanského kněze monsignora Tomáše Beránka.
Při slavnostním odhalení památníku dne 17. 11. 2001 zaznělo z úst oficiálních hostí, podobně jako při schvalování v zastupitelstvu, že památník je otevřen k uvedení jmen dalších obětí z Vodňanska, bude-li do budoucna prokázáno jejich utrýznění k smrti v době totality mezi lety 1948 - 1989.
Dovolte mi, vážení čtenáři, abych se s Vámi podělil o výsledky ročního úsilí, kde na jeho konci stojí zmapování bolestivého osudu vodňanského rodáka, našeho spoluobčana. Níže uvedené skutečnosti se podařilo dohledat díky přispění zejména Státního ústředního archivu v Praze, Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, Konfederaci politických vězňů, věznice v Leopoldově, Vězeňské služby ČR, Archivu hl. m. Prahy, Ministerstva zemědělství, svědectví spoluvězňů a příbuzných.
V letech 1913 - 1918 Alois Rádl navštěvoval obecnou školu ve Vodňanech. Po té školu měšťanskou rovněž zde. V prvním ročníku ovšem přestoupil na českobudějovickou reálku, kde 20. 2. 1926 úspěšně složil maturitní zkoušku.
Přestěhoval se do Prahy, kde pracoval nejdříve na Poštovním šekovém úřadě, pak na Celním úřadě. Následně byl přeložen do Horního Dvořiště (zde zastával mj. funkci náčelníka tělovýchovné jednoty Sokol) a Českých Velenic. V té době se oženil. Za manželku pojal Boženu, rozenou Frojdovou a v r. 1927 se jim narodila dcera Věra. (I s paní Věrou jsem měl možnost se setkat a pevně doufám, že se s ní setkáme ve Vodňanech 17. 11., kdy předpokládáme odhalení Rádlova jména na památníku.) Později pracoval jako úředník na Ministerstvu zemědělství v Praze.
Pro své styky s odbojem, kdy např. podával zprávy ilegální skupině "Gajdoš - Brno", byl na udání podřízeného vyšetřován Gestapem. Přestože byl nakonec propuštěn, následkem tvrdých výslechů u něj propuklo nervové onemocnění. Byl třičtvrtě roku hospitalizován a následků gestapáckého mučení se již do konce života nikdy úplně nezbavil. Aktivně se rovněž zapojil v roce 1945 při osvobozování vlasti do Pražského povstání, kde v bojích byl dvakrát raněn.
O Rádlově činnosti během války se zmiňuje i jeho dcera. "Táta byl celník, odbavoval v Plzni transporty s Židy do koncentráků. (Po Mnichově byla Plzeň pohraniční město.) Složil se z toho. Dvěma Židům táta pomohl pryč za hranice, ještě než se dostali do transportu. Byl to jistý doktor Vogel a ještě jeden."
Za svoji statečnost během okupace a při povstání byl 22. 12. 1945 prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem vyznamenán Československou medailí za zásluhy II. stupně.
24. února 1948, den před "vítězstvím pracujícího lidu", Akční výbor FNO ( = Fond národní obnovy, zde od r. 1946 pracoval) Rádla protiprávně vyhodil ze zaměstnání. Důvod je nasnadě - členství v nesprávné straně, totiž Československé straně národně socialistické.
Od té doby měl existenční potíže, zažil domovní prohlídku. Zhoršil se jeho zdravotní stav, až mu v květnu 1950 byl přiznán invalidní důchod. Dlouho si jej neužil.
5. prosince 1951 byl Alois Rádl v Praze zatčen. Jako důvod mu byla sdělena podvratná činnost proti "lidově demokratickému zřízení v ČSR". Postupně se zjistilo, že byl organizován v tzv. skupině ARS. Její členové (Andrysík, Rádl, Slavík = ARS) se po únorovém puči snažili získávat kontakty na osoby politicky stejně zaměřené a pomáhali některým jedincům k emigraci do zahraničí. Měli krycí jména (Rádl - Rhea či Regulus), byli pověřeni zpravodajskými úkoly, měli systém mrtvých schránek, které jeden z agentů při přechodu hranice do SRN vybíral. (Tímto agentem byl Věroslav Šebesta pracující pro CIC. Zatčen byl po několika nezdařených pokusech o přechod 18. září 1951 v Plzni.) Svorně doufali, naivně jako statisíce jiných, v brzký pád komunistického režimu. Zatčeno bylo dalších devět lidí, kteří měli nějakou souvislost se skupinou ARS. Údajně měli i kontakty do Vodňan.
Podle svědectví příbuzných byl Rádl při vyšetřování několikrát zbit, zavřen 6 týdnů v temnici, nedostával potřebné léky ( trpěl epilepsií, léčil se na tuberkulózu aj.) a pokusil se o sebevraždu. Do nemocnice jej převezli, až když podepsal potřebné protokoly …
Hlavní líčení u Státního soudu v Praze se konalo 17. - 19. 6. 1952. Rádl měl obhájce přiděleného ex offo se jménem více než příznačným - JUDr. Poslušný … Společně s ostatními členy skupiny ARS byl Rádl uznán vinným z trestných činů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu 20 let odnětí svobody, propadnutí majetku a ztrátě čestných občanských práv na 10 let.
Po rozsudku byl z Pankráce převezen do věznice ve Valdicích, 30. září 1953 do Mírova (zde se mohl setkat i s mons. Beránkem, časově by to odpovídalo - kdo ví?) a 11. června 1954 do Leopoldova na dnešním Slovensku.
Za více jak tři roky pobytu v leopoldovském žaláři byl 10x kázeňsky trestán, nejčastěji izolací, korekcí a zákazem návštěv. Pravda, byl zřejmě prudší povahy. Svědčí o tom dopisy od žijících spoluvězňů, jež jsem obdržel. Karel Kukal-Beyeler ze Švýcarska píše "…byl to člověk spravedlivý, přitom vznětlivý pruďas." Generál Kácha z Prahy dosvědčuje " byl to dobrý mukl a nenechal si od bachařů nic líbit." Jiný spoluvězeň, jenž si nepřál být jmenován, uvádí " …byl předvolán k raportu na IV. oddělení za nějaký přestupek. Tam mezi náčelníkem Kaňuchem a Aloisem Rádlem došlo k slovní potyčce, která vyvrcholila vzájemným napadením. Rádl vyběhl ven na chodbu, tam ho dohnal Kaňuch a umlátil ho stoličkou. Když jsme přišli na oddělení z ranní směny, toto jsme se dozvěděli od chodbařů …"
Dne 16. prosince 1957 byl těžce nemocný Rádl znovu poslán na izolaci. Po dvou dnech byl v bezvědomí převezen do táborové nemocnice, kde 22. 12. 1957 v 10:50 hodin umírá.
Bez komentáře ponechám následující svědectví Rádlovy sestry a dcery tak, jak jsem je zaznamenal při osobním setkání s nimi.
-Příbuzní směli jen na jeden ze tří dnů hlavního líčení a jen do posledních řad, ve předu jen komunisti z fabrik, zákaz jakýchkoli posunků, jinak bychom byli vyvedeni ze soudní síně.
-Jednou před Vánoci jsem udělala malý balíček cukroví a přiložila dopis pro dozorce, kde jsem ho moc prosila, že jsou Vánoce, svátky míru atd. a balíček přišel zpátky.
-Při soudu se ho zeptali "Co Vám dala minulá republika?" "Nic!" (pozn.- tj. předválečná první republika) Vstal a vyhrnul si oba rukávy. "Ale tohle mi dalo lidově demokratické zřízení", na rukách měl podlitiny ze svěrací kazajky.
-Zavolali psy, pustili je na něj a začli jej trhat, až nemohl chodit. Tak jej vynesli ven v dece do korekce.
-Když jsem byla jednou na návštěvě v Leopoldově, nemohl skoro chodit. "Lojzo, co ti je?" "Ale, bachaři mně skoro rozkopali přirození."
-Při pohřbu v Leopoldově. "Počkejte, musíme ho připravit". Pak zavolali, že můžeme vyjít. "Půjdete ke kukuřičnému poli a tam počkáte." Přijeli s nákladním autem. Vězňové sundali rakev. Rakev měl sundavat i Ota Dubský z Vodňan, který byl vybrán jako jeden ze čtyř. Ale raději si pořezal ruku, aby to nemusel dělat. Říkal "poněvadž jsem tušil, že tam budete z rodiny a to já bych nevydržel".
-Z korekce na celu jej vždy nesli, protože sám by nedošel.
- Jiří Hejda ve své knize Útěk (vydáno v roce 1969 v nakladatelství Melantrich, str. 25) uvádí "Rádl se dal v hádce s bachařem strhnout k tomu, že mu dal pár facek. Zemřel pak v korekci a úřední lékař konstatoval, že to byl zápal plic." Věřím, vážení spoluobčané, že nic nestojí v cestě tomu, aby jméno vodňanského rodáka, nebojím se říci hrdiny Aloise Rádla, bylo zvěčněno na památníku Obětem komunistické zvůle. Věřím, že se zde setkáme 17. listopadu, v Den boje za svobodu a demokracii při slavnostním odhalení jeho jména. Podrobnější informace a materiály o A. Rádlovi bude možné získat na výstavě, která se připravuje ve spolupráci s Městským muzeem a galerií Vodňany. Mgr. Robert Huneš
Při slavnostním odhalení památníku dne 17. 11. 2001 zaznělo z úst oficiálních hostí, podobně jako při schvalování v zastupitelstvu, že památník je otevřen k uvedení jmen dalších obětí z Vodňanska, bude-li do budoucna prokázáno jejich utrýznění k smrti v době totality mezi lety 1948 - 1989.
Dovolte mi, vážení čtenáři, abych se s Vámi podělil o výsledky ročního úsilí, kde na jeho konci stojí zmapování bolestivého osudu vodňanského rodáka, našeho spoluobčana. Níže uvedené skutečnosti se podařilo dohledat díky přispění zejména Státního ústředního archivu v Praze, Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, Konfederaci politických vězňů, věznice v Leopoldově, Vězeňské služby ČR, Archivu hl. m. Prahy, Ministerstva zemědělství, svědectví spoluvězňů a příbuzných.
V letech 1913 - 1918 Alois Rádl navštěvoval obecnou školu ve Vodňanech. Po té školu měšťanskou rovněž zde. V prvním ročníku ovšem přestoupil na českobudějovickou reálku, kde 20. 2. 1926 úspěšně složil maturitní zkoušku.
Přestěhoval se do Prahy, kde pracoval nejdříve na Poštovním šekovém úřadě, pak na Celním úřadě. Následně byl přeložen do Horního Dvořiště (zde zastával mj. funkci náčelníka tělovýchovné jednoty Sokol) a Českých Velenic. V té době se oženil. Za manželku pojal Boženu, rozenou Frojdovou a v r. 1927 se jim narodila dcera Věra. (I s paní Věrou jsem měl možnost se setkat a pevně doufám, že se s ní setkáme ve Vodňanech 17. 11., kdy předpokládáme odhalení Rádlova jména na památníku.) Později pracoval jako úředník na Ministerstvu zemědělství v Praze.
Pro své styky s odbojem, kdy např. podával zprávy ilegální skupině "Gajdoš - Brno", byl na udání podřízeného vyšetřován Gestapem. Přestože byl nakonec propuštěn, následkem tvrdých výslechů u něj propuklo nervové onemocnění. Byl třičtvrtě roku hospitalizován a následků gestapáckého mučení se již do konce života nikdy úplně nezbavil. Aktivně se rovněž zapojil v roce 1945 při osvobozování vlasti do Pražského povstání, kde v bojích byl dvakrát raněn.
O Rádlově činnosti během války se zmiňuje i jeho dcera. "Táta byl celník, odbavoval v Plzni transporty s Židy do koncentráků. (Po Mnichově byla Plzeň pohraniční město.) Složil se z toho. Dvěma Židům táta pomohl pryč za hranice, ještě než se dostali do transportu. Byl to jistý doktor Vogel a ještě jeden."
Za svoji statečnost během okupace a při povstání byl 22. 12. 1945 prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem vyznamenán Československou medailí za zásluhy II. stupně.
24. února 1948, den před "vítězstvím pracujícího lidu", Akční výbor FNO ( = Fond národní obnovy, zde od r. 1946 pracoval) Rádla protiprávně vyhodil ze zaměstnání. Důvod je nasnadě - členství v nesprávné straně, totiž Československé straně národně socialistické.
Od té doby měl existenční potíže, zažil domovní prohlídku. Zhoršil se jeho zdravotní stav, až mu v květnu 1950 byl přiznán invalidní důchod. Dlouho si jej neužil.
5. prosince 1951 byl Alois Rádl v Praze zatčen. Jako důvod mu byla sdělena podvratná činnost proti "lidově demokratickému zřízení v ČSR". Postupně se zjistilo, že byl organizován v tzv. skupině ARS. Její členové (Andrysík, Rádl, Slavík = ARS) se po únorovém puči snažili získávat kontakty na osoby politicky stejně zaměřené a pomáhali některým jedincům k emigraci do zahraničí. Měli krycí jména (Rádl - Rhea či Regulus), byli pověřeni zpravodajskými úkoly, měli systém mrtvých schránek, které jeden z agentů při přechodu hranice do SRN vybíral. (Tímto agentem byl Věroslav Šebesta pracující pro CIC. Zatčen byl po několika nezdařených pokusech o přechod 18. září 1951 v Plzni.) Svorně doufali, naivně jako statisíce jiných, v brzký pád komunistického režimu. Zatčeno bylo dalších devět lidí, kteří měli nějakou souvislost se skupinou ARS. Údajně měli i kontakty do Vodňan.
Podle svědectví příbuzných byl Rádl při vyšetřování několikrát zbit, zavřen 6 týdnů v temnici, nedostával potřebné léky ( trpěl epilepsií, léčil se na tuberkulózu aj.) a pokusil se o sebevraždu. Do nemocnice jej převezli, až když podepsal potřebné protokoly …
Hlavní líčení u Státního soudu v Praze se konalo 17. - 19. 6. 1952. Rádl měl obhájce přiděleného ex offo se jménem více než příznačným - JUDr. Poslušný … Společně s ostatními členy skupiny ARS byl Rádl uznán vinným z trestných činů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu 20 let odnětí svobody, propadnutí majetku a ztrátě čestných občanských práv na 10 let.
Po rozsudku byl z Pankráce převezen do věznice ve Valdicích, 30. září 1953 do Mírova (zde se mohl setkat i s mons. Beránkem, časově by to odpovídalo - kdo ví?) a 11. června 1954 do Leopoldova na dnešním Slovensku.
Za více jak tři roky pobytu v leopoldovském žaláři byl 10x kázeňsky trestán, nejčastěji izolací, korekcí a zákazem návštěv. Pravda, byl zřejmě prudší povahy. Svědčí o tom dopisy od žijících spoluvězňů, jež jsem obdržel. Karel Kukal-Beyeler ze Švýcarska píše "…byl to člověk spravedlivý, přitom vznětlivý pruďas." Generál Kácha z Prahy dosvědčuje " byl to dobrý mukl a nenechal si od bachařů nic líbit." Jiný spoluvězeň, jenž si nepřál být jmenován, uvádí " …byl předvolán k raportu na IV. oddělení za nějaký přestupek. Tam mezi náčelníkem Kaňuchem a Aloisem Rádlem došlo k slovní potyčce, která vyvrcholila vzájemným napadením. Rádl vyběhl ven na chodbu, tam ho dohnal Kaňuch a umlátil ho stoličkou. Když jsme přišli na oddělení z ranní směny, toto jsme se dozvěděli od chodbařů …"
Dne 16. prosince 1957 byl těžce nemocný Rádl znovu poslán na izolaci. Po dvou dnech byl v bezvědomí převezen do táborové nemocnice, kde 22. 12. 1957 v 10:50 hodin umírá.
Bez komentáře ponechám následující svědectví Rádlovy sestry a dcery tak, jak jsem je zaznamenal při osobním setkání s nimi.
-Příbuzní směli jen na jeden ze tří dnů hlavního líčení a jen do posledních řad, ve předu jen komunisti z fabrik, zákaz jakýchkoli posunků, jinak bychom byli vyvedeni ze soudní síně.
-Jednou před Vánoci jsem udělala malý balíček cukroví a přiložila dopis pro dozorce, kde jsem ho moc prosila, že jsou Vánoce, svátky míru atd. a balíček přišel zpátky.
-Při soudu se ho zeptali "Co Vám dala minulá republika?" "Nic!" (pozn.- tj. předválečná první republika) Vstal a vyhrnul si oba rukávy. "Ale tohle mi dalo lidově demokratické zřízení", na rukách měl podlitiny ze svěrací kazajky.
-Zavolali psy, pustili je na něj a začli jej trhat, až nemohl chodit. Tak jej vynesli ven v dece do korekce.
-Když jsem byla jednou na návštěvě v Leopoldově, nemohl skoro chodit. "Lojzo, co ti je?" "Ale, bachaři mně skoro rozkopali přirození."
-Při pohřbu v Leopoldově. "Počkejte, musíme ho připravit". Pak zavolali, že můžeme vyjít. "Půjdete ke kukuřičnému poli a tam počkáte." Přijeli s nákladním autem. Vězňové sundali rakev. Rakev měl sundavat i Ota Dubský z Vodňan, který byl vybrán jako jeden ze čtyř. Ale raději si pořezal ruku, aby to nemusel dělat. Říkal "poněvadž jsem tušil, že tam budete z rodiny a to já bych nevydržel".
-Z korekce na celu jej vždy nesli, protože sám by nedošel.
- Jiří Hejda ve své knize Útěk (vydáno v roce 1969 v nakladatelství Melantrich, str. 25) uvádí "Rádl se dal v hádce s bachařem strhnout k tomu, že mu dal pár facek. Zemřel pak v korekci a úřední lékař konstatoval, že to byl zápal plic." Věřím, vážení spoluobčané, že nic nestojí v cestě tomu, aby jméno vodňanského rodáka, nebojím se říci hrdiny Aloise Rádla, bylo zvěčněno na památníku Obětem komunistické zvůle. Věřím, že se zde setkáme 17. listopadu, v Den boje za svobodu a demokracii při slavnostním odhalení jeho jména. Podrobnější informace a materiály o A. Rádlovi bude možné získat na výstavě, která se připravuje ve spolupráci s Městským muzeem a galerií Vodňany. Mgr. Robert Huneš
