Milan Doubrava

Kmen stromu, voňavé dřevo, jako vznešený plod dlouhého života rostliny na slunci nese i stopy zimních bolestí a často i nerovného zápasu s ostatními jedinci svého druhu. Schopností zakoušet za života radost i bolest je vlastně předurčeno, aby uneslo a vyjevilo i stopy radosti a bolesti lidského ducha, ať už se prostřednictvím svých rukou člověk rozhodne vytvořit z něho sochu nebo housle. Strom stojící třeba staletí na jednom místě ví něco o meditaci a je tudíž po svém skonu skromně schopen přijmout a umocnit i výsledky meditace člověka, který nejčastěji také právě sestoupil z balkónu samoty, z bezpečné výšky nad běsněním motorů a nesmyslného pobíhání po městech, kde napěchováni na sebe se živíme a osamoceni žijeme. Vědom si skutečností podstatných a spřízněnosti všeho živého, nově vykládá tvary, prohlubně a cévy, jež dřevo s důvěrou nabízí a překládá je do jazyka svého talentu, který znamená i nebát se chyb. Otázky kladené magické hmotě v okamžiku tvorby jsou pak zodpovídány jako jednotlivá díla adresována spřízněným lidem. Ti čekají na setkání s krásou, neboť z ní čerpají sílu k liturgii nekonečného obřadu pokorného uctívání života, který sice lidskému údělu přisoudil nejistotu, bolest a pochybnosti, ale i schopnost čerpat z jeho tajemství naději. Naději, že v člověku dostala naše planeta oči a její zrak se bude zlepšovat. Socha je také zprávou, výzvou a povzbuzením neznámým pátračům po hodnotách, protože dnešek není ani o jednu pověru chudší než antika a člověk má takovou cenu, jakou hodnotu má předmět jeho usilování. Je to nabídka ke komunikaci a pozvání k opatrné radosti od člověka, který sám sobě přihlíží se zvědavostí. Ta zvědavost je počátkem vykoupení z bázně a úzkosti. Mění náhodu na důstojný osud ve světě, který stejně jako v pravěku není přehledný a jednoduše vysvětlitelný, ačkoli média se mohou ztrhat, aby skutečnost zastřela. Znepokojivá stopa – socha – je šifrou autorova celého dosavadního života. Chodí se sice nejčastěji ohřát k ohýnku dětství, ale tvorba vyvěrá z neznámého zdroje, ze svatyně uvnitř bytosti, kde se člověk s obavami a plaše klaní tajemství. Tím tajemstvím jsme celý život sami sobě i jeden druhému. Zveřejněná stopa je gestem důvěry, jako když si pes lehne na záda a je vědomě na chvíli bezbranný. Je to otázka položená sobě a všem: Co hýbe naší dobou, že výsledný tvar vypadá právě takto? Jaké poznání se chce prodrat na povrch a je zatím skryto v provokující kráse, obklopené tajemným tichem? Proč nás ta krása nutí přemýšlet? Protože to, co z ní zachycujeme, jakoby poznáváme. Máme to na jazyku, víme o tom, ale slova jsou zatím příliš těžká. Příliv zmizel, ale seskupení tvarů, jež zanechal, nám cosi naznačuje. Odedávna je krása předstupněm myšlenky, protože je výslednicí strhující síly života a prvním ostrůvkem, kde se myšlenka může zachytit a vzklíčit. Krása je myšlenka ve stádiu zrodu, kdy spící život se dotýká kořenů veškerenstva. Poctivá samota komunikuje s hlubinami a tím je všem lidem velmi nablízku. Občas nutně objeví věci, které všichni dychtivě toužíme vědět.. Tím, že z krásy vyvstane myšlenka, krásy neubude a její radostné poselství nekončí, jako se vinice nevyčerpá jedinou úrodou. Individuální radost pracovitého tvůrce není jen jeho soukromou záležitostí, má i společenský rozměr. Není bez vlivu na planetu, že někde v tiché samotě tvoří sochař.
Řeka tzv. pokroku teče, v zájmu nemnohých, cestou nejmenšího odporu a balvany tudíž obtéká. Pod nimi ukryté proměny jsou však připraveny uhasit budoucí žízeň tisíců, až mnohá pozlátka se vyjeví jako mámení a pouhá virtuální realita. Kultura je totiž paměť, kontinuita a schraňování skutečných pokladů. Vždyť ne náhodou jsou Múzy dcerami bohyně paměti a po laciných novotách touží spíše povrchní vyznavači dobových tanců. Etika umělce vyžaduje řád, skromnost a zdrženlivost, aristokratický způsob myšlení. Není to sezení za bukem, kde se čeká, jak to dopadne. Přesně naopak! Moudrost vyžaduje odvahu, například odvahu být jiný, být ve spojení s hlubinami i ve chvíli, kdy na hladině zuří bouře. A jelikož pravda vítězí (spíše však vyděsí) až když vše ostatní zklamalo, na spolehlivost pracovitého umělce také dojde. Bude to ve chvíli, kdy sedíce na vodou bohatých studnách budeme žíznit. Nestalo se to už?
Zdenek Bednář

* 21. listopadu 1946 v Českých Budějovicích
Člen Unie výtvarných umělců České republiky
Žije a pracuje v Modlešovicích u Strakonic

Výstavy:
1981 – Galerie Na dvorku, České Budějovice
1983 – Kulturní středisko Rožnov, České Budějovice
1986 – Klub pracujících, Kaplice
1988 – Lázně Aurora, Třeboň
1989 – Galerie V loubí, České Budějovice
1990 – Lázně Aurora, Třeboň
1992 – Museum Český Krumlov
1993 – Galerie Alternative Clarens, Švýcarsko
1993 – Atrium Žižkov, Praha
1997 – Křížová chodba dominikánského kláštera, České Budějovice
1997 – Galerie R, Český Krumlov
1997 – Dům dětí a mládeže, Telč
1997 – Galerie U kamenné žáby, České Budějovice
1999 – Galerie Slavonice
2000 – Galerie Kaplanka, Český Krumlov

Symposia:
1991 – Lenora
1992 – Deštné v Orlických horách
1993 – Stromovka České Budějovice
1994 – Lenora
1995 – Banská Štiavnica, Slovensko
1996 – Maníkovice – Klášter Hradiště nad Jizerou
1997 – Klášter Hradiště nad Jizerou
1998 – Klášter Hradiště nad Jizerou

Realizace:
4 kameninové reliéfy (45 x 25 cm) pro Boží muka v Hrdějovicích – 1994
dřevěná stěna (300 x 150 cm) s kyvadlem, zasedací síň děkana – Jihočeská univerzita Tábor – 1994
rodinná hrobka PhMr. K. Čermáka (210 x 290 x 240 cm), Hluboká nad Vltavou – 1997
dřevěná scéna pro divadlo Víti Marčíka – Cyrano de Bergerac (300 x 500 x 500 cm) – 1997
dřevěný betlém pro MVDr. Pavla Čermáka (6 částí – v. 80-120 cm) – 1998