Jak daleko je z Třebíče do Vodňan
Miroslav Koupil - kaligramy
Josef Kremláček - obrazy
Josef Prodělal - fotografie
Vladimír Werl - knižní vazba
Josef Kremláček - obrazy
Josef Prodělal - fotografie
Vladimír Werl - knižní vazba
Miroslav Koupil
Koupilovy kaligramy nesou na malé ploše moudrost i šprým, někdy jsou i nebezpečně kousavé a kritické k našemu "přežívání". Některé formuje autor do podoby drobných objektů a instalací, kdy je vlastní text umocněn připojeným předmětem (Past, Cestou z hospody). Všechny pak hravou formou přinášejí zhuštěnou zprávu o nás samých. Miroslav Koupil se stává svou objevností a specifičností spojenou s filosofickým obsahem svých prací výrazným představitelem naší experimentální literární a výtvarné tvorby.
Když píšu o tomto autorovi jako o výtvarníkovi, nemohu nezmínit jeho dovednost recitační. Své výstavy si totiž pravidelně zahajuje sám neopakovatelnou pohybovou, hlasovou a mimickou interpretací své nonsensové poezie, při níž si hraje se slovy a jejich významy. Dle očitých diváků bývá jeho vystoupení zajímavým mimickým a slovním divadlem, lahůdkou pro oči i uši přítomným.
Přvzato z webu Městského muzea a galerie Svitavy
Josef Kremláček
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér prof. Adolfa Hoffmeistera
1964-1970 člen surrealistické sskupiny LAKOSTE v Brně
1965 - 1971 člen Centre international de l'actualité fantastique et magique
V současnosti členem mj. Sdružení výtvarníků Vysočiny, Sdružení Bienále Brno, parasurrealistické skupiny Stir up
Spolupracuje s mnoha českými I zaahraničními nakladateli, ilustroval 60 knih
Uspořádal 50 samostatných výstav zúčastnil se asi 250 kolektivních výstav doma I v zahraničí
Zastoupen ve sbírkách v České republice, Maďarsku, Bulharsku, Belgii, Francii, Itálii, Argentině, Japonsku,
ocenění:
1967 - 3.cena Vyhledávací konkurs mladých ilustrátorů
1970 - cena VŠUP Praha za animovaný film Hymna noci
1979 - cena Lidového nakladatelství za knihu Kaňkáč řádí v abecedě
1990- čestné uznání Svazu rakouských knihkupců za knihu Der vergessene Türke
1992 - Zlatá stuha za knihu Korejské pohádky
1995 - Zlatá stuha za knihu Kouzla studánkové víly
Převzato z webu Klubu ilustrátorů dětské knihy
nar. 15. 11. 1947
Fotografické vzdělání: Institut výtvarné fotografie v Brně
Člen Společnosti výtvarných umělců Vysočiny
Počátky jeho dráhy fotografa sahají do roku 1960, kdy mu pan Karel Nováček věnoval fotografický přístroj Kodak 6,5 x 4 cm (dne ji nepoužívaný formát) a zasvětil ho do tajemství fotografie. V letech 1975 – 1978 studoval při zaměstnání na Institutu výtvarné fotografie v Brně u O. K. Hrubého a dalších lektorů (Bílek, Sapara, Hinšt, Vávra).
V počátcích tvorby se věnoval především dokumentování a uměleckému přetváření prostoru, věcí i lidí v okolí svého bydliště. Později si stanovil práci s určitým cílem a začal vytvářet dodnes neuzavřené cykly: Flóra, Fauna, Portrét, Zemědělství. V nich se odráží autorovo zaměstnání zemědělce, příroda, která jej obklopuje, a lidé, které měl štěstí poznat. Postupně vznikaly další cykly: Krajina Vysočiny, Spišská krajina, Stromy, Akty, Koně. Některé cykly jsou již uzavřeny, jiné např. Techniky se mohly rozvinout až nyní.
Ve svojí profesi i volné tvorbě používá kinofilm, střední formát (na diapozitivy) a několik let upravuje fotografie pořízené digitálním fotoaparátem na počítači. Ve výtvarném díle – i fotografickém však platí nutnost vyvážené formy a obsahu. Mohou tak vznikat dílka abstraktní až surrealistická.
Vladimír Werl
Werlovy knižní vazby
Značné rozpětí potřebných uměleckořemeslných znalostí, jež lze získat teprve po mnohaleté vytrvalé přičinlivosti a pouze za předpokladu nezbytných vloh, potřeba velkého množství speciálních pracovních nástrojů a technologického vybavení předávaného z generace na generaci, i velmi řídká realizační příležitost s příznivým hmotným efektem, to vše činí z uměleckého knihařství uměleckořemeslný obor, jemuž se věnuje u nás s hodnotnými výsledky pouze několik desítek autorů. Patří k nim třebíčský Vladimír Werl.
Cílem Werlova tvůrčího snažení je kniha, jejíž literární, typografickou a ilustrační hodnotu završuje esteticky dokonalý vnější vzhled, jímž se teprve stává ze samostatného svazku objekt se souhrnným vlastním rázem. V knihařské rukodělné práci má velmi důležitou funkci souvislé působení řemeslné zběhlosti a porozumění svébytné umělecké problematice.
Vladimír Werl realizoval desítky tradičně pojatých vazeb do kůže, pergamenu, brokátu, škrobového papíru vlastní úpravy a do syntetického materiálu – scivertex, který je velmi tvárlivý a při povrchním pohledu nerozeznatelný od kůže. Ke zdobení využívá jednotlivě nebo ve vhodných kombinacích ruční zlacení, slepotisk, intarzii, aplikaci, reliéf nevylepených vazů, krčenou kůži a plastiku.
Hluboké zakořenění základních zásad ručního knihvazačství ve staleté tradici, zejména v užívání prakticky nezměněného pracovního zařízení a nástrojů, nebrání přirozené snaze nynějších autorů – nacházet nové eventuality výtvarné podoby vazby, jež jsou estetickou analogií slovesné složky knihy. Werl nalezl na počátku 80. let minulého století zajímavý způsob funkčního zvýraznění vazby, odpovídající současným měřítkům vkusu. Jeden z vlastních postupů Werl nazývá „stříkací technika“. Realistický nebo abstraktní motiv stříká barevnými spreji volně či výřezem šablon na dokončenou vazbu. Svým charakterem je to však práce aranžérská, proto jsou její aplikační možnosti v uměleckém knihařství omezené. I v proporcích moderního uměleckého řemesla by knižní vazba měla zachovávat znaky výtvarné ušlechtilosti. Werl si toho byl vědom. Po letech ověřování dokázal učinit ze stříkací techniky ne cíl, ale prostředek, který lze citlivě uplatnit ke zvýšení celkového estetického účinu vazby.
V tvůrčím experimentování, v hledání zcela původních řešení knižní vazby zdůrazňujících svébytně a často i překvapivě obsah literárního díla, Werl užil originálním způsobem poprvé v roce 1985 techniku reliéfní asambláže, což je výtvarné tvoření seskupováním různých, třeba i nesourodých materiálů a předmětů. O rok později, na autorské výstavě ve Velkém Meziříčí, premiérově představil vazbu s aplikací průhledné skleněné desky kryjící přenesený výtvarný motiv (reprodukce obrazu).
Tradičně chápaný smysl umělecké knižní vazby projevuje se řemeslnou dokonalostí a variačními obměnami škály víceméně ustálených druhů zdobení desek a hřbetu knihy, přičemž kniha nadále plní, v esteticky umocněné podobě ještě účinněji svoji nejvlastnější úlohu, je kdykoliv prakticky použitelným prostředkem masové, vědecké nebo technické informace. Experimentální knižní vazby svou snadnou mechanickou zranitelností nebo nepraktičnosti ve smyslu mobilnosti do určité míry znesnadňují běžnou tradiční užitnost knihy. Posouvají knihu do oblasti uměleckořemeslného originálu, nezřídka až k podobě drobné originální plastiky. Experimentálně formovanými autorskými vazbami tedy knihaři vědomě zmenšují informační význam jednoho tisku knižního díla, obohacují však, což je podstatné, jednu z možných sfér svého, dnes nepříliš rozšířeného uměleckého řemesla, o nové myšlenkové a estetické prvky. Vladimír Werl má v tomto dění osobitý podíl.
Jan Dočekal
Koupilovy kaligramy nesou na malé ploše moudrost i šprým, někdy jsou i nebezpečně kousavé a kritické k našemu "přežívání". Některé formuje autor do podoby drobných objektů a instalací, kdy je vlastní text umocněn připojeným předmětem (Past, Cestou z hospody). Všechny pak hravou formou přinášejí zhuštěnou zprávu o nás samých. Miroslav Koupil se stává svou objevností a specifičností spojenou s filosofickým obsahem svých prací výrazným představitelem naší experimentální literární a výtvarné tvorby.
Když píšu o tomto autorovi jako o výtvarníkovi, nemohu nezmínit jeho dovednost recitační. Své výstavy si totiž pravidelně zahajuje sám neopakovatelnou pohybovou, hlasovou a mimickou interpretací své nonsensové poezie, při níž si hraje se slovy a jejich významy. Dle očitých diváků bývá jeho vystoupení zajímavým mimickým a slovním divadlem, lahůdkou pro oči i uši přítomným.
Přvzato z webu Městského muzea a galerie Svitavy
Josef Kremláček
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér prof. Adolfa Hoffmeistera
1964-1970 člen surrealistické sskupiny LAKOSTE v Brně
1965 - 1971 člen Centre international de l'actualité fantastique et magique
V současnosti členem mj. Sdružení výtvarníků Vysočiny, Sdružení Bienále Brno, parasurrealistické skupiny Stir up
Spolupracuje s mnoha českými I zaahraničními nakladateli, ilustroval 60 knih
Uspořádal 50 samostatných výstav zúčastnil se asi 250 kolektivních výstav doma I v zahraničí
Zastoupen ve sbírkách v České republice, Maďarsku, Bulharsku, Belgii, Francii, Itálii, Argentině, Japonsku,
ocenění:
1967 - 3.cena Vyhledávací konkurs mladých ilustrátorů
1970 - cena VŠUP Praha za animovaný film Hymna noci
1979 - cena Lidového nakladatelství za knihu Kaňkáč řádí v abecedě
1990- čestné uznání Svazu rakouských knihkupců za knihu Der vergessene Türke
1992 - Zlatá stuha za knihu Korejské pohádky
1995 - Zlatá stuha za knihu Kouzla studánkové víly
Převzato z webu Klubu ilustrátorů dětské knihy
nar. 15. 11. 1947
Fotografické vzdělání: Institut výtvarné fotografie v Brně
Člen Společnosti výtvarných umělců Vysočiny
Počátky jeho dráhy fotografa sahají do roku 1960, kdy mu pan Karel Nováček věnoval fotografický přístroj Kodak 6,5 x 4 cm (dne ji nepoužívaný formát) a zasvětil ho do tajemství fotografie. V letech 1975 – 1978 studoval při zaměstnání na Institutu výtvarné fotografie v Brně u O. K. Hrubého a dalších lektorů (Bílek, Sapara, Hinšt, Vávra).
V počátcích tvorby se věnoval především dokumentování a uměleckému přetváření prostoru, věcí i lidí v okolí svého bydliště. Později si stanovil práci s určitým cílem a začal vytvářet dodnes neuzavřené cykly: Flóra, Fauna, Portrét, Zemědělství. V nich se odráží autorovo zaměstnání zemědělce, příroda, která jej obklopuje, a lidé, které měl štěstí poznat. Postupně vznikaly další cykly: Krajina Vysočiny, Spišská krajina, Stromy, Akty, Koně. Některé cykly jsou již uzavřeny, jiné např. Techniky se mohly rozvinout až nyní.
Ve svojí profesi i volné tvorbě používá kinofilm, střední formát (na diapozitivy) a několik let upravuje fotografie pořízené digitálním fotoaparátem na počítači. Ve výtvarném díle – i fotografickém však platí nutnost vyvážené formy a obsahu. Mohou tak vznikat dílka abstraktní až surrealistická.
Vladimír Werl
Werlovy knižní vazby
Značné rozpětí potřebných uměleckořemeslných znalostí, jež lze získat teprve po mnohaleté vytrvalé přičinlivosti a pouze za předpokladu nezbytných vloh, potřeba velkého množství speciálních pracovních nástrojů a technologického vybavení předávaného z generace na generaci, i velmi řídká realizační příležitost s příznivým hmotným efektem, to vše činí z uměleckého knihařství uměleckořemeslný obor, jemuž se věnuje u nás s hodnotnými výsledky pouze několik desítek autorů. Patří k nim třebíčský Vladimír Werl.
Cílem Werlova tvůrčího snažení je kniha, jejíž literární, typografickou a ilustrační hodnotu završuje esteticky dokonalý vnější vzhled, jímž se teprve stává ze samostatného svazku objekt se souhrnným vlastním rázem. V knihařské rukodělné práci má velmi důležitou funkci souvislé působení řemeslné zběhlosti a porozumění svébytné umělecké problematice.
Vladimír Werl realizoval desítky tradičně pojatých vazeb do kůže, pergamenu, brokátu, škrobového papíru vlastní úpravy a do syntetického materiálu – scivertex, který je velmi tvárlivý a při povrchním pohledu nerozeznatelný od kůže. Ke zdobení využívá jednotlivě nebo ve vhodných kombinacích ruční zlacení, slepotisk, intarzii, aplikaci, reliéf nevylepených vazů, krčenou kůži a plastiku.
Hluboké zakořenění základních zásad ručního knihvazačství ve staleté tradici, zejména v užívání prakticky nezměněného pracovního zařízení a nástrojů, nebrání přirozené snaze nynějších autorů – nacházet nové eventuality výtvarné podoby vazby, jež jsou estetickou analogií slovesné složky knihy. Werl nalezl na počátku 80. let minulého století zajímavý způsob funkčního zvýraznění vazby, odpovídající současným měřítkům vkusu. Jeden z vlastních postupů Werl nazývá „stříkací technika“. Realistický nebo abstraktní motiv stříká barevnými spreji volně či výřezem šablon na dokončenou vazbu. Svým charakterem je to však práce aranžérská, proto jsou její aplikační možnosti v uměleckém knihařství omezené. I v proporcích moderního uměleckého řemesla by knižní vazba měla zachovávat znaky výtvarné ušlechtilosti. Werl si toho byl vědom. Po letech ověřování dokázal učinit ze stříkací techniky ne cíl, ale prostředek, který lze citlivě uplatnit ke zvýšení celkového estetického účinu vazby.
V tvůrčím experimentování, v hledání zcela původních řešení knižní vazby zdůrazňujících svébytně a často i překvapivě obsah literárního díla, Werl užil originálním způsobem poprvé v roce 1985 techniku reliéfní asambláže, což je výtvarné tvoření seskupováním různých, třeba i nesourodých materiálů a předmětů. O rok později, na autorské výstavě ve Velkém Meziříčí, premiérově představil vazbu s aplikací průhledné skleněné desky kryjící přenesený výtvarný motiv (reprodukce obrazu).
Tradičně chápaný smysl umělecké knižní vazby projevuje se řemeslnou dokonalostí a variačními obměnami škály víceméně ustálených druhů zdobení desek a hřbetu knihy, přičemž kniha nadále plní, v esteticky umocněné podobě ještě účinněji svoji nejvlastnější úlohu, je kdykoliv prakticky použitelným prostředkem masové, vědecké nebo technické informace. Experimentální knižní vazby svou snadnou mechanickou zranitelností nebo nepraktičnosti ve smyslu mobilnosti do určité míry znesnadňují běžnou tradiční užitnost knihy. Posouvají knihu do oblasti uměleckořemeslného originálu, nezřídka až k podobě drobné originální plastiky. Experimentálně formovanými autorskými vazbami tedy knihaři vědomě zmenšují informační význam jednoho tisku knižního díla, obohacují však, což je podstatné, jednu z možných sfér svého, dnes nepříliš rozšířeného uměleckého řemesla, o nové myšlenkové a estetické prvky. Vladimír Werl má v tomto dění osobitý podíl.
Jan Dočekal
