Pocit, že jsem to zvládl, za to stojí
ŽIJÍ MEZI NÁMI: Všude jsem potkával skvělé lidi, říká o své cestě do Jeruzaléma Pavel Janšta
Pocit, že jsem to zvládl, za to stojí
Šestadvacetiletý Pavel Janšta se rozhodl řešit svoji vnitřní krizi originálně. Vypravil se pěšky a stopem do Jeruzaléma.
Nyní ve svých rodných Vodňanech představuje výstavu ze své cesty Z Vodňan do Jeruzaléma.
Jedná se o dost originální výstavu na základě originálního nápadu. Jak jste na to přišel?
První myšlenka se objevila někdy na přelomu listopadu a prosince, kdy jsem měl takovou vnitřní krizi a přemýšlel, co dál. Vždycky jsem dost cestoval a Jeruzalém už jsem plánoval dřív. Rozhodl jsem se, že se vydám z Vodňan do Jeruzaléma a v době od února do dubna letošního roku se mé plány naplnily.
Jakým způsobem jste vlastně cestoval?
Kdybych šel jen pěšky, potřeboval bych asi čtyři měsíce, které jsem neměl. Tak jsem se rozhodl jít pěšky a stopovat.
Vaše výstava se točí kolem tří slov - víra, naděje a láska - co to znamená?
No právě. Co je těmi slovy míněno? To jsem chtěl zjistit, a proto jsem se na to zeptal šedesáti lidí, které jsem na své pouti potkal. V mé výstavě vůbec nejde o dokonalost fotografií, ale o to, že jsem lidi fotil bezprostředně poté, co domalovali obrázek právě na téma víry, naděje a lásky. Jejich obrázky jsem potom posílal jako pohledy domů rodině a přátelům.
Co si lidé vybírali nejvíc?
To je dobrá otázka, ale řekl bych, že asi lásku, ale nebyl v tom rapidní rozdíl, bylo to celkem vyvážené. Někdo si dokonce vybral i dvoje a jeden muž všechny tři slova s tím, že víru, naději a lásku nelze oddělovat.
Dobrý názor. Vydal byste se na pouť znovu?
Teď už bych na to asi neměl sílu. Fyzicky bych to asi zvládl, ale určitě bych v tom už teď neviděl takový smysl. A bez toho by to nešlo. Zažil jsem hodně krizových situací, někdy možná i nebezpečných, ale ten vnitřní pocit, že jsem to zvládl a vrátil se, za to stojí. Teď už se mi nechce chodit nikam do světa, ale rád bych přitáhl aspoň kus světa sem.
To jsem si tam ujasnil. Tedy bych to mohl každému vřele doporučit.
Šel jste sám?
Ano, úplně sám. Všude jsem potkával skvělé lidi, to je na tom to nejlepší. Pravdou tedy je, že někdy narazíte i na lidi, kteří se chovají zle, ale neodradilo mě to. Vážně bych to doporučil každému.
Potkal jste na cestě někoho, kdo by vám nějak zásadně uvízl v paměti?
V paměti mi pochopitelně uvízli všichni, které jsem potkal, každý ve mně rozezněl nějakou strunu. Například na syrskolibanonské hranici, kdy jsem si zase řekl, že dojdu x kilometrů pěšky. Jeden den už jsem měl hodně v nohou a neměl jsem vodu, a tak jsem zašel do jednoho domu, kde mi otevřel starší děda, načepoval mi vodu ze studny, dal mi najíst a ještě mě odvezl kus svým autem. Ten pro mě byl velkou vzpruhou a takových bych mohl jmenovat mnoho.
Je nějaký systém v tom, kolik je ze které země lidí, nebo proč je jich zrovna šedesát?
Ne, to jsem neplánoval, nějak to vyplynulo samo. Z jedné země mám jednoho, z druhé třeba dvanáct.
Odmítl vás někdo?
Jeden člověk odmítl a čtyři se odmítli nechat vyfotografovat, proto ta prázdná místa.
Jak jste se dorozumíval?
Domluvím se anglicky, německy a rusky a jinak jsem měl přeložené texty od kamarádů ve všech potřebných jazycích.
Jaké máte plány dál?
V neděli 31. října by měla proběhnout dernisáž výstavy ve vodňanské bývalé synagoze. Půjde o tematické židovské odpoledne s hudbou, divadlem a přednáškou. Jestli budu mít v zimě více času, rád bych také z mé pouti vydal knihu.
LUCIE KOTRBOVÁ, Deník 20. října 2010
