K publikaci Vladimír Komárek - Díla ze soukromých sbírek

 

„Byl jsem vykulenej, když jsem si objevil Slovník osobností Evropy. Mezi Kolumbem a Komenským byl taky Láďa Komárek z Nedvězí. Tak jsem ho koupil, abych to mohl ukazovat vnoučatům." Podivil se autor naší výstavy v jednom dopise přátelům. Jeho popularita doma i v zahraničí byla značná a měla přitom poněkud rozdílné valéry. V zahraničí žasli nad tím, jak lehoučký dech odvane mlžný opar jeho obrazů a objeví snový svět, ve kterém se potkávají symboly všedních zázraků. Po otevření jeho prodejní výstavy si jedna zaměstnankyně galerie povzdechla, jak podivné „umění" tu musí hlídat. Po čase by nejraději žárlivě bránila každému, kdo si odnášel Vladimírův obraz. U nás doma k tomu přibyl fenomén autorova vypravěčského talentu.

 

„Protože každý se díváme na umění jinak, dovedu si představit, že někdo nemusí mít rád obrazy Vladimíra Komárka. Nedovedu si ale představit, že by někdo neměl rád Vladimíra Komárka. Byl to jeden z nejroztomilejších lidí, které jsem v životě poznal, a moc bych za to nedal, že to je i jeden z důvodů, proč tolik lidí, mne nevyjímaje, chce mít na zdi jeho obraz. Mít pořád Vladimíra na blízku."

Takhle pěkně to řekl Marek Eben a myslím, že jeho slova podepíší všichni, kteří malíře znali. On totiž na plátno své široké náruče vždycky okamžitě naskicoval pro své hosty a posluchače anděla pohody.

Na místě je i jistá asociace s Bohumilem Hrabalem. Oba jsou světoví a při tom až sedlácky přikovaní ke své hluboké brázdě na rodné hroudě. Ne že by je občas nelákalo uprchnout od těch místních lánů osetých lidskou malostí, hloupostí, závistí a zlobou. Zdánlivě realisticky drsní podávají něžnou dlaň člověčenství. Oba dokáží i té nejsyrovější realitě nabídnout peříčka poezie a jadrnost Vladimírova vyjadřování nebyla nikdy stylizací, ale upřímnou barvou na obrázku jeho vnitřního i okolního světa.

Když ho vyhodili z AVU, vystudoval VŠ UMPRUM u prof. Štipla. Vladimír všechny své peripetie, těžkosti a trampoty komentoval se suchým humorem. Postižen paradentózou dával například k lepšímu historku o tom, jak chtěl poslední stoličku pochovat u kremelské zdi. Bohužel, vypadla mu až po návratu z Moskvy. Když tenhle výtvarný solitér zažádal o přijetí do Hollaru, někteří staří členové nad jeho suchými jehlami prohlásili, že „takové prase, co tiskne grafiku na kladívkové čtvrtky, nemůže být členem vznešeného spolku Hollar. Malíř Ota Janeček, na to prohlásil, že „právě takový čuně by tam mělo být", a Vladimír byl přijat. Ilustroval mnoho knih, bibliofilií a ex-libris. Jeho, od dětství mimořádně senzitivní povaha, podobně jako u Jana Zrzavého, změkčila ostrost čar oparem tušeného a tajemného. Jak sám říká, „Maluju oltáře útěchy. Touhu po smíření. Ono totiž není co objevovat. Jen chvíli postát, než přijde konec. Vystavoval jsem v mnoha zemích světa a jsem zastoupen ve sklepech většiny galerií v Čechách." Tato výstava je dokladem, že to už tak docela neplatí.

Dokázal vtipně, výstižně a na rovinu definovat to co cítil. Jeho vyprávění byla ilustrace problému, který místo aby zabil, posiloval. Ať už se týkal druhých nebo sebe sama. Vráťa Ebr v knížce o Komárkově korespondenci například zmiňuje dopis Charfreitagovým do Skandinávie. „Opravdu si nejsem jistej jak je to s tím dopisem. Možná že jsem ho poslal na jinou adresu a teď mne mají někde za vola. Mně se to daří. Tuhle jsem mluvil s panem Fajtlem a myslel si, že je to pan Masopust. Byl to trapas. Ten pan Fajtl si jistě myslel, že to jde se mou už s kopce a tak se mnou raděj se vším souhlasil. I když jsem se ho ptal, jestli jeho žena dostala ode mne dopis. Von je totiž svobodnej. Umíš si představit, jaký řeči teď kolem mě kolujou v Praze? Leckterá moje dívka by ronila slzu nad tím, jak jsem tak záhy zblbnul." Ta dívka by byla nejspíš stejnou posluchačkou, jako já na rozhlasových Toboganech, kam Vladimíra vozil jeho „adoptivní syn" a „vopravdovej grafik a malíř" Jan Rapin.

To byl totiž jeden z mála lidí, se kterým se Vladimír nebál jezdit delší štreky a pro kterého nikdy neplatila známá cedulka u vrat, JEN KRÁTKÁ NÁVŠTĚVA POTĚŠÍ.

 

Vladimír Komárek byl osobností podivuhodných protikladů. Jeho rázovité trefné slovní vyjadřování šlo ruku v ruce se snovým, něžně jemným vyjadřováním na plátně. Křehkost jeho kresby kontrastovala s bachovsky vyvinutou postavou milující dobré jídlo, pití a život. Jeho mezinárodní proslulost v domácím zrcadle často narážela na nevlídnou zeď závisti a když se už sláva nedal zakrýt, Vladimír ji oblékal stejně jako obnošenou starou oblíbenou vestu. V roce 1989 napsal: „ Novinka! V květnu budu jmenován zasloužilým umělcem a byl jsem vyhlášen držitelem nejvyšší ceny Ex libris na Bienále Chrudim. Až k vám přijedu, budu samá medajle a píšu to proto, abyste si mě nespletli s Rybalkem."

Jeho společenská obliba a otevřenost byla vyvažována jistou introvertností. Možná, že to byla už zkušenost z dětství „Byl jsem emigrantem už před válkou. Otec Čech, matka Slovenka a dětství na Slovensku. Pohoda. V roce 1939 křičeli ti pohodoví sousedé „Čehúni ven, hanba!" Tak jsme se přestěhovali do Čech a tady se na nás dívali zase jako na Slováky. Moc přátel jsem tu zpočátku nenašel. Lidstvo je blbé a vždycky si vymyslí proč někoho nenávidět." Naučilo ho to však chápat, že jediného spolehlivého pomocníka najde člověk vždy na konci svého ramene. Po výstavě v New Yorku dostal od Jiřího Voskovce knížku o japonských císařských zahradách. Byla to další inspirace v jeho zálibě obracet českou hlínu s buddhistickou vírou, že je užitečné oprostit se od tohoto dočasného světa. „Tak nevím proč to furt není vono. Asi proto, že rozdíl mezi mnou a japonským císařem je hlavně v tom, že nejsem japonskej císař." A jeho žena Růžena mu připomene kolik výstav na tenhle měsíc a kde všude slíbil a kam všude má jít vyprávět o podivuhodnosti světa v nás a o tom co tomu říká umění.

 

Někde jsem četl, že on vždy hledal i v klenbě gotické katedrály okno. Otevřené aby bylo možno sáhnout na oblaka nebeská. Dívám se občas na jeho Poslední večeři páně. Na to, jak Ježíš láskyplně objímá Jidášovu hlavu, protože už ví, že právě jeho čeká ten těžký úděl, který neunese. Vladimír by k tomu dodal anekdotu o tom, jak po té večeři přinese vrchní Ježíšovi účet, ten ho prohlédne, předá apoštolovi vedle, ten učiní totéž, až doputuje k Jidášovi a ten jen povzdechne. „No, jo, ale kde já teď seženu třicet stříbrných."

 

Výstava chce připomenout tak trochu jiného vypravěče. Potkává se tu s geniem Jana Zrzavého, kterému bylo ve Vodňanech také dobře. Asi na tom mnozí budou jako ta již zmíněná paní v galerii. Čím víc dokážeme jen tak postát, tím víc nám Komárkova tvorba brnkne na strunky duše v té rozladěné harfičce pomíjivého světa.

 

PhDr. František Novotný

 

cena: 100Kč