Nemelem, nemelem 7. díl
Tak, jako se dnes v potravinářském oboru upravují předpisy dle směrnic Evropské unie, byla dříve čistota a pořádek ve mlýnech na prvním místě. Učedník prášek musel, mimo jiné, každý den zamést dvakrát smetákem celý mlýn, a podlahy svítily čistotou tak, že by se z nich dalo jíst. Byly z vyleštěného smrkového nebo modřínového dřeva.
Vedoucím po mlynáři byl stárek, ten měl na starosti množství mouky, které se muselo vyrobit. Když se mlelo množství podle nádrží toho stejného obilí najednou, musel sáhnout pod stolici a odhadnout hmatem, jestli je stolice vyrovnaná, jestli se zrno nepálí a na druhé straně nepadá celé. Mouka se musela také míchat, aby byla jednotná, přehazovala se lopatou čtyřikrát až pětkrát, až byla stejného zrnění. Novým vynálezem byly míchačky, do kterých se nasypalo třeba 50 metráků mouky a to se několikrát podle potřeby opakovalo, čímž ubylo namáhavé práce. Nakonec se mouka vážila pro obchody po 85 kilech, žitná po 75 a otruby po 50 kilech. Takto napytlovanou mouku rozvážely koňské potahy, zemědělci přijížděli i s kravským potahem. Selské mletí se dávalo do pytlů tak, že kolik kdo přinesl obilí, takové byly dávky v jednotlivých pytlích.
Mlýn Řepišů, později Žahourů
Mlýn se nachází těsně za městskými hradbami, dnes již skoro v centru města. Tyto městské mlýny dost často bojovaly o „mleče“, ale dá se říci, že ve vší počestnosti. Byly při ruce a tak sem malorolníci dováželi obilí na mletí vlastními prostředky. Mlýn byl v minulosti, co se týče mlynářského zařízení, vystěhován a po delší dobu užíván národním podnikem Léčivé byliny jako sklad léčivých rostlin. Během přestavování se v některých částech postupovalo drasticky. Turbina byla vymlácena palicí a odvezena do sběrných surovin. Sklad léčivých rostlin zde zůstává i po navrácení původním majitelům, nájemcem je firma Léčivé byliny Mikeš, a docela se do objektu hodí, když už se tady nemůže mlít obilí. Směs vůní v době sklizně je příjemně cítit na dálku.
Rodina Žahourů i nadále bydlí v přilehlých budovách, a tak se paní Žahourová vedle Mosteckých řadí k nejstarším pamětníkům minulé mlynářské doby. Dlouhou tradici mají i sluneční hodiny na jižní straně mlýna. Jejich jedinou vadou je, že neumí ukazovat letní čas.
Celé okolí je dnes pozměněné, dva mosty, podobné sousednímu u sv.Jana, byly zbourány a dnešní překlenutí je vcelku. Pan Tík, bydlící od mládí v této části města, potvrdil, jak přísné bylo hospodaření s vodou. Tu z náhonu nemohl čerpat kdekdo. Na to byl zákon a mlynáři se o jednotlivé úseky náhonu museli starat, a to vždy proti vodě k sousednímu mlýnu.
Vedoucím po mlynáři byl stárek, ten měl na starosti množství mouky, které se muselo vyrobit. Když se mlelo množství podle nádrží toho stejného obilí najednou, musel sáhnout pod stolici a odhadnout hmatem, jestli je stolice vyrovnaná, jestli se zrno nepálí a na druhé straně nepadá celé. Mouka se musela také míchat, aby byla jednotná, přehazovala se lopatou čtyřikrát až pětkrát, až byla stejného zrnění. Novým vynálezem byly míchačky, do kterých se nasypalo třeba 50 metráků mouky a to se několikrát podle potřeby opakovalo, čímž ubylo namáhavé práce. Nakonec se mouka vážila pro obchody po 85 kilech, žitná po 75 a otruby po 50 kilech. Takto napytlovanou mouku rozvážely koňské potahy, zemědělci přijížděli i s kravským potahem. Selské mletí se dávalo do pytlů tak, že kolik kdo přinesl obilí, takové byly dávky v jednotlivých pytlích.
Mlýn Řepišů, později Žahourů
Mlýn se nachází těsně za městskými hradbami, dnes již skoro v centru města. Tyto městské mlýny dost často bojovaly o „mleče“, ale dá se říci, že ve vší počestnosti. Byly při ruce a tak sem malorolníci dováželi obilí na mletí vlastními prostředky. Mlýn byl v minulosti, co se týče mlynářského zařízení, vystěhován a po delší dobu užíván národním podnikem Léčivé byliny jako sklad léčivých rostlin. Během přestavování se v některých částech postupovalo drasticky. Turbina byla vymlácena palicí a odvezena do sběrných surovin. Sklad léčivých rostlin zde zůstává i po navrácení původním majitelům, nájemcem je firma Léčivé byliny Mikeš, a docela se do objektu hodí, když už se tady nemůže mlít obilí. Směs vůní v době sklizně je příjemně cítit na dálku.
Rodina Žahourů i nadále bydlí v přilehlých budovách, a tak se paní Žahourová vedle Mosteckých řadí k nejstarším pamětníkům minulé mlynářské doby. Dlouhou tradici mají i sluneční hodiny na jižní straně mlýna. Jejich jedinou vadou je, že neumí ukazovat letní čas.
Celé okolí je dnes pozměněné, dva mosty, podobné sousednímu u sv.Jana, byly zbourány a dnešní překlenutí je vcelku. Pan Tík, bydlící od mládí v této části města, potvrdil, jak přísné bylo hospodaření s vodou. Tu z náhonu nemohl čerpat kdekdo. Na to byl zákon a mlynáři se o jednotlivé úseky náhonu museli starat, a to vždy proti vodě k sousednímu mlýnu.
