Antonín Jan Václav Vokoun
Životní pouť Antonína Vokouna se započala ve vesnici Bezno na Mladoboleslavsku, kde 13. března 1691 přijal svátost křtu. Jeho o pouhý měsíc starším vrstevníkem byl jezuita P. Antonín Koniáš a v budoucnu spolu měli několikrát co do činění. Bezenský farář P. Jan Matěj Vokoun patrně rozpoznal talent svého synovce Antonína a postaral se o jeho vzdělání. Situaci usnadnilo to, že chlapec projevoval nadání k hudbě - dobře zpíval a později také dobře hrál na klávesové nástroje. Hudba, která se stala jeho celoživotní zálibou, mu pomohla otevřít nejedny dveře. Svoji sbírku hudebnin a hudebních nástrojů nakonec odkázal svatovítskému chrámu.
Na pražské filozofické fakultě dosáhl titulu magistra svobodných umění a filozofie a na teologii titulu licenciáta - na samotnou doktorskou promoci si musel počkat o něco déle. Roku 1714 obdržel tonsuru a čtyři nižší svěcení, pak také svěcení podjáhenské. Stolní titul svěcení (titulus mensae) mu udělil hrabě ze Schützenu, tehdejší patronátní pán bezenského kostela a fary. V březnu 1715 získal Vokoun od pražské arcibiskupské konsistoře povolení, aby svěcení jáhenské a kněžské mohl přijmout od vídeňského biskupa. V hlavním městě habsburské monarchie se totiž nacházelo pracoviště jeho dobrodince dvorního rady barona z Freyenfelsu. Mladý klerik se stal vychovatelem jeho synů a domácím kaplanem. Svou přímluvou baron významně pomáhal Vokounovi v počátcích jeho kariéry. Kontakty přetrvaly pozdější vzájemné odloučení. Např. roku 1723 Vokoun poté, co dostal povolení vzdálit se z beneficia, doprovázel olomouckého kanovníka Freyenfelse na cestě do Itálie, při níž mj. navštívili Loreto a Řím.
Od r. 1716 sloužil Vokoun početné menšině krajanů jako administrátor a český kazatel u sv. Václava ve Vídni. Po třech letech se mu naskytla příležitost k postupu, když se uvolnilo děkanské beneficium v jihočeských Vodňanech. Na základě presentace tamní městské rady jakožto patrona byl 3. srpna 1719 ve věku 28 let arcibiskupskou konsistoří potvrzen. Královské město Vodňany se teprve r. 1710 za cenu obrovského zadlužení vykoupilo ze zástavy, do níž bylo r. 1623 uvrženo částečně za trest za účast na stavovském povstání. V květnu 1722 zachvátil město veliký požár, jehož nezůstal ušetřen ani děkanský kostel, na němž shořela střecha a ve věži se rozlily zvony, ani budova děkanství. Děkan Vokoun, který sám nasčítal nemalé škody, se však odhodlaně pustil do díla obnovy. Přes všechny nesnáze zejména finančního, materiálního a vyjednávacího rázu se jistě přesvědčil o platnosti rčení, že vše zlé bývá k něčemu dobré. Notně sešlá budova děkanství prodělala po požáru rozsáhlou přestavbu a v této barokní podobě se zachovala vlastně až do současnosti.
Oprava děkanského kostela Narození P. Marie a při té příležitosti obnova jeho zařízení se protáhly na dlouhou řadu let. Z tohoto období se dochoval největší vodňanský zvon sv. Marek, odlitý r. 1725 Valentinem Lišákem z Prahy. Zvoníci jej rozhoupávají jen třikrát do roka o Božích hodech, jindy výjimečně. (Posluchači rozhlasové stanice Vltava si mohli hlas tohoto zvonu vyslechnout při poledním vyzvánění v neděli 17. 12. 2006. V souzvuku s ostatními pěti zvony zazněl též o týden později na Štědrý den.) Na západní straně kostelní věže vysoko nad vchodem do sakristie je namalován znak děkana Vokouna, na němž se vyjímá jeho rybí jmenovec - okoun. Do pruhů usazený prach kolem znaku zavdal podnět ke škádlení, že Vodňanští mají na kostele „kapra v kleci". Z vyprávění Františka Heritese si lze živě představit zděšení otců města od středověku proslulého rybářstvím, když si Mikoláš Aleš pro výzdobu klenby nad hlavním oltářem v regotizovaném interiéru chrámu v samém závěru 19. století po svém vyložil motiv ryby jako znamení Krista a do ornamentů zakomponoval kapra. Chrámovou klenbu zdobí hned čtyři. Se jménem děkana Vokouna bývá spojován ještě kříž, který r. 1865 srazil z kostelní věže blesk.
Z doby kolem r. 1730 pochází socha světce, jehož velmi ctil, - sv. Jana Nepomuckého na můstku přes mlýnský náhon. Roku 1732 Vokoun vysvětil kapli sv. Vojtěcha, založenou měšťanem Kristiánem Jonášem, blízko níž byl po polovině 20. století zřízen nový vodňanský hřbitov. Do doby Vokounova působení spadá vznik dvou důležitých právních dokumentů, jimiž se završila dlouholetá jednání, - r. 1728 dohody o povinnostech farníků zároveň schwarzenberských poddaných a r. 1735 zřizovací listiny děkanství a prvního kaplanství ve formě smlouvy s patronátním úřadem. Roku 1730 Vokoun vlastním nákladem vydal u krátce ve Vodňanech usazeného tiskaře J. P. Kyncla sbírku vzorových latinských blahopřání.
Obvod jihočeské působnosti P. Antonína Vokouna brzy překročil hranice vodňanské farnosti. Po smrti vikáře V. Grubera byl v červnu 1722 jmenován administrátorem vikariátu v jihovýchodní části tehdejšího Prácheňského kraje. Počátkem roku 1723 složil přísahu jako skutečný vikář. S přesunutím sídla se změnil název okrsku z netolického na vikariát vodňanský. Kromě Vodňanska zahrnoval i téměř celý pozdější okres Prachatice. Tehdy jej tvořilo se svými filiálkami 16 podřízených far, 8 stálých kaplanských míst a správy poutních míst ve Skočicích a na Lomci. K nim přibyla kaplanství ve Volarech (1724) a ve Vimperku (1731), ale především nově vymezená farní osada se střediskem v Horní Vltavici, kde vikář Vokoun r. 1724 vysvětil nově postavený farní kostel.
Roku 1735 byl Vokoun povolán za přísedícího (asesora) arcibiskupské konsistoře a vicekancléře do Prahy, ale vodňanským děkanem formálně zůstal až do r. 1738, kdy byl zvolen kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta. Ani ve vysokých církevních funkcích (1737 kancléř, 1744 generální vikář pražské arcidiecéze, 1748 tit. biskup callinicenský a světící biskup pražský) nepřestával udržovat styky s bývalým působištěm, jak o tom svědčí dochovaná korespondence. Slavnou návštěvu města vykonal r. 1750, kdy tu udílel svátost biřmování. O rok později posvětil pro Vodňany loretánský zvonek. I když nelze jeho zásluhy přeceňovat, podařilo se za jeho pražského působení dovést ke zdárnému konci nejednu záležitost, týkající se jeho někdejší farnosti i vikariátního okrsku - mj. napomohl ke zřízení druhého kaplanství ve Vodňanech (1743).
Vokoun býval také dovedným kazatelem. Jeho české kázání k poctě sv. Bernarda, pronesené r. 1731 u cisterciáků v Plasech, se nedávno dočkalo nového komentovaného vydání (Listy filologické 126, 2003). Živě se zajímal o české dějiny. Byl to právě on, který nasměroval k jejich studiu piaristu Gelasia Dobnera, zakladatele naší novodobé historiografie. Již Dobner hořce litoval toho, že Vokounova písemná pozůstalost byla zničena.
Sp.
Na pražské filozofické fakultě dosáhl titulu magistra svobodných umění a filozofie a na teologii titulu licenciáta - na samotnou doktorskou promoci si musel počkat o něco déle. Roku 1714 obdržel tonsuru a čtyři nižší svěcení, pak také svěcení podjáhenské. Stolní titul svěcení (titulus mensae) mu udělil hrabě ze Schützenu, tehdejší patronátní pán bezenského kostela a fary. V březnu 1715 získal Vokoun od pražské arcibiskupské konsistoře povolení, aby svěcení jáhenské a kněžské mohl přijmout od vídeňského biskupa. V hlavním městě habsburské monarchie se totiž nacházelo pracoviště jeho dobrodince dvorního rady barona z Freyenfelsu. Mladý klerik se stal vychovatelem jeho synů a domácím kaplanem. Svou přímluvou baron významně pomáhal Vokounovi v počátcích jeho kariéry. Kontakty přetrvaly pozdější vzájemné odloučení. Např. roku 1723 Vokoun poté, co dostal povolení vzdálit se z beneficia, doprovázel olomouckého kanovníka Freyenfelse na cestě do Itálie, při níž mj. navštívili Loreto a Řím.
Od r. 1716 sloužil Vokoun početné menšině krajanů jako administrátor a český kazatel u sv. Václava ve Vídni. Po třech letech se mu naskytla příležitost k postupu, když se uvolnilo děkanské beneficium v jihočeských Vodňanech. Na základě presentace tamní městské rady jakožto patrona byl 3. srpna 1719 ve věku 28 let arcibiskupskou konsistoří potvrzen. Královské město Vodňany se teprve r. 1710 za cenu obrovského zadlužení vykoupilo ze zástavy, do níž bylo r. 1623 uvrženo částečně za trest za účast na stavovském povstání. V květnu 1722 zachvátil město veliký požár, jehož nezůstal ušetřen ani děkanský kostel, na němž shořela střecha a ve věži se rozlily zvony, ani budova děkanství. Děkan Vokoun, který sám nasčítal nemalé škody, se však odhodlaně pustil do díla obnovy. Přes všechny nesnáze zejména finančního, materiálního a vyjednávacího rázu se jistě přesvědčil o platnosti rčení, že vše zlé bývá k něčemu dobré. Notně sešlá budova děkanství prodělala po požáru rozsáhlou přestavbu a v této barokní podobě se zachovala vlastně až do současnosti.
Oprava děkanského kostela Narození P. Marie a při té příležitosti obnova jeho zařízení se protáhly na dlouhou řadu let. Z tohoto období se dochoval největší vodňanský zvon sv. Marek, odlitý r. 1725 Valentinem Lišákem z Prahy. Zvoníci jej rozhoupávají jen třikrát do roka o Božích hodech, jindy výjimečně. (Posluchači rozhlasové stanice Vltava si mohli hlas tohoto zvonu vyslechnout při poledním vyzvánění v neděli 17. 12. 2006. V souzvuku s ostatními pěti zvony zazněl též o týden později na Štědrý den.) Na západní straně kostelní věže vysoko nad vchodem do sakristie je namalován znak děkana Vokouna, na němž se vyjímá jeho rybí jmenovec - okoun. Do pruhů usazený prach kolem znaku zavdal podnět ke škádlení, že Vodňanští mají na kostele „kapra v kleci". Z vyprávění Františka Heritese si lze živě představit zděšení otců města od středověku proslulého rybářstvím, když si Mikoláš Aleš pro výzdobu klenby nad hlavním oltářem v regotizovaném interiéru chrámu v samém závěru 19. století po svém vyložil motiv ryby jako znamení Krista a do ornamentů zakomponoval kapra. Chrámovou klenbu zdobí hned čtyři. Se jménem děkana Vokouna bývá spojován ještě kříž, který r. 1865 srazil z kostelní věže blesk.
Z doby kolem r. 1730 pochází socha světce, jehož velmi ctil, - sv. Jana Nepomuckého na můstku přes mlýnský náhon. Roku 1732 Vokoun vysvětil kapli sv. Vojtěcha, založenou měšťanem Kristiánem Jonášem, blízko níž byl po polovině 20. století zřízen nový vodňanský hřbitov. Do doby Vokounova působení spadá vznik dvou důležitých právních dokumentů, jimiž se završila dlouholetá jednání, - r. 1728 dohody o povinnostech farníků zároveň schwarzenberských poddaných a r. 1735 zřizovací listiny děkanství a prvního kaplanství ve formě smlouvy s patronátním úřadem. Roku 1730 Vokoun vlastním nákladem vydal u krátce ve Vodňanech usazeného tiskaře J. P. Kyncla sbírku vzorových latinských blahopřání.
Obvod jihočeské působnosti P. Antonína Vokouna brzy překročil hranice vodňanské farnosti. Po smrti vikáře V. Grubera byl v červnu 1722 jmenován administrátorem vikariátu v jihovýchodní části tehdejšího Prácheňského kraje. Počátkem roku 1723 složil přísahu jako skutečný vikář. S přesunutím sídla se změnil název okrsku z netolického na vikariát vodňanský. Kromě Vodňanska zahrnoval i téměř celý pozdější okres Prachatice. Tehdy jej tvořilo se svými filiálkami 16 podřízených far, 8 stálých kaplanských míst a správy poutních míst ve Skočicích a na Lomci. K nim přibyla kaplanství ve Volarech (1724) a ve Vimperku (1731), ale především nově vymezená farní osada se střediskem v Horní Vltavici, kde vikář Vokoun r. 1724 vysvětil nově postavený farní kostel.
Roku 1735 byl Vokoun povolán za přísedícího (asesora) arcibiskupské konsistoře a vicekancléře do Prahy, ale vodňanským děkanem formálně zůstal až do r. 1738, kdy byl zvolen kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta. Ani ve vysokých církevních funkcích (1737 kancléř, 1744 generální vikář pražské arcidiecéze, 1748 tit. biskup callinicenský a světící biskup pražský) nepřestával udržovat styky s bývalým působištěm, jak o tom svědčí dochovaná korespondence. Slavnou návštěvu města vykonal r. 1750, kdy tu udílel svátost biřmování. O rok později posvětil pro Vodňany loretánský zvonek. I když nelze jeho zásluhy přeceňovat, podařilo se za jeho pražského působení dovést ke zdárnému konci nejednu záležitost, týkající se jeho někdejší farnosti i vikariátního okrsku - mj. napomohl ke zřízení druhého kaplanství ve Vodňanech (1743).
Vokoun býval také dovedným kazatelem. Jeho české kázání k poctě sv. Bernarda, pronesené r. 1731 u cisterciáků v Plasech, se nedávno dočkalo nového komentovaného vydání (Listy filologické 126, 2003). Živě se zajímal o české dějiny. Byl to právě on, který nasměroval k jejich studiu piaristu Gelasia Dobnera, zakladatele naší novodobé historiografie. Již Dobner hořce litoval toho, že Vokounova písemná pozůstalost byla zničena.
Sp.
