Vodňanské putování Ladislava Stehlíka
Bělčický pan učitel Ladislav Stehlík (1908-1987) je Vodňanům
neobvykle blízký, přestože ve městě nikdy déle nepobýval. Nicméně Vodňansko
poznal jako málokdo; nejen prostřednictvím vlastního putování po tomto kraji,
ale i studiem jeho historie, kultury, výtvarného umění. Už od svých
studentských let sbíral materiál o jižních Čechách, Šumavě a Chodsku, se
skicářem prochodil pěšky od vesnice k vesnici celý tenhle prostor a hledal
souvislosti, jež by mu pomohly proniknout do duše kraje. Vedle svého původního
učitelského povolání se intenzivně věnoval literatuře. Psal pro děti, psal i
básně, přesto jeho největším dílem je prozaická „kniha putování a vzpomínek",
třídílná Země zamyšlená, doprovázená i množstvím autorových kreseb.
Vodňansko samozřejmě nemohl Stehlík ve svém díle vynechat. Prochodil jej křížem krážem, mnohé cesty vykonal společně se svou dcerou a pokud musel přespat, obvykle zvolil ubytování v hotelu Mašek (nyní Blaníce) na rohu vodňanského náměstí. Velmi dobře se znal s JUDr. Václavem Kopistou, vodňanským spisovatelem píšícím pod pseudonymem Václav Písař. Ladislav Stehlík byl ovšem známý v celém širším kraji. Např. ve Strakonicích mezi jeho důvěrné přátele patřil ředitel Prácheňského muzea Miloš Tůma, básník, jenž svým dílem přerostl regionální rozměry, po jižních Čechách chodil s malířem Aloisem Moravcem, majícím letní ateliér ve mlýně v Horním Poříčí, bohaté kontakty jej vázaly i na Josefa Sichingera, redaktora strakonických okresních novin (kam víceméně pravidelně přispíval), ale ten výčet by mohl být mnohem bohatší.
Stehlíkovo Vodňansko ze Země zamyšlené začíná na Protivínsku, pokračuje přes Radčice, za samotnými Vodňany navazují Chelčice, Lomec, Stožice, Lidmovice, Skočíce, také Bílá Hůrka, a pouť po kraji končí na Bavorovsku. Je neuvěřitelné, kolik zajímavého cestou po tomto kraji Stehlík viděl, kolik událostí historických i osudů významných osobností dokázal zachytit, jak se mu podařilo přiblížit se a dostat pod kůži zadumané krajině. Jeho básnický jazyk plyne přirozeně, promlouvá k duši. Takhle např. Stehlík hovoří o krajině rybníků u Chelčic, z níž mu vyvstává postava velkého chelčického myslitele Petra: „ Usoustředěné ticho nad žírnou rovinou se zamýšlí prosvítavými nebesy i šedým zrakem hladin, ze suchého rákosí vzlétly koroptve, z remízku zakvo-kal bažant, na hrázi šelesti duhy a mlha zatahuje černé oranice i rozlehlé louky až k tušeným lesům na obzoru. Nad chelčickým kostelíkem krvavě zapadá slunce. Slyšíš jen hlasy přírody, cítíš dech otevřené země".
Podle svých vlastních slov si Stehlík odnášel „tichou radost domů" z pomyslného setkávání se s básníka Juliem Zeyerem. Ten patřil k spisovatelovým postavám nejniternějším. Bylo jen logické, že mu ve své Zemi zamyšlené věnoval samostatné vzpomínání, naplněné obdivem k jeho dílu i k němu samotnému.
Svou nedostižnou Zemi zamyšlenou doplňoval Stehlík i mnoha drobnějšími publikacemi. Vod-ňan se dotýkají dvě takové: v roce 1979 ze Stehlíkova pera vzešla první z nich; pod názvem Dvě krajanské tváře byla věnovaná Františku Heritesovi a Josefu Holečkovi. Druhou literární drobnůstku pak Stehlík připravil v roce 1983 k nedožitým devadesátým narozeninám svého přítele Václava Štětky, vodňanského malíře „výlovů, polní práce a kytek", jak jej Stehlík nazval. Obě publikace vydalo Městské muzeum a galerie ve Vodňanech.
Na kontakt se spisovatelem Stehlíkem při žádosti o napsání prvé publikace o Heritesovi a Holečkovi vzpomínal emeritní ředitel muzea a galerie Jiří Pazdera. Přijel jej navštívit do jeho bytu v tiché pražské ulici na Vinohradech. Hned ve dveřích jej Ladislav Stehlík zdvořile upozornil, že má jen málo času. Jakmile však od ředitele Pazdery uslyšel, o co se vlastně jedná, doslova pookřál a bez dalšího rozvažování vyslovil svůj souhlas s napsáním. „Heritesa jsem si vždycky vážil, a Holečka jsem miloval", dodal. Uvedl J. Pazderu do své pracovny, kde měl vlastně jen knihy a obrazy. Rozpovídali se spolu o připravované publikaci - a čas běžel; Ladislav Stehlík se zprostředkovaně dostal do milovaného kraje a vyprávění nebralo konce. „ Ten křížek u Chelčic je pořád na svém místě? ", zeptal se Stehlík. A hned sáhnul za sebe do pečlivě seřazených svazků svých kreseb v knihovně a bez nejmenšího váhání vytáhnul ten, kde měl z dob svého putování po vodňanském kraji svou dávnou kresbu právě tohoto křížku. Bylo to dokladem, jak Ladislav Stehlík, ač v Praze, žije stále svým jihočeským domovem, svou zemí zamyšlenou. Jiří Pazdera si dodnes připomíná, jak i při tomto rozhovoru, který nakonec trval přes tři hodiny, zněla krásná Stehlíkova čeština.
Velkým Stehlíkovým přítelem byl vodňanský malíř Václav Štětka. Ostatně, i proto na něj spisovatel napsal velice lidsky upřímnou posmrtnou vzpomínku. Štětka vybavil předchozí jeho publikaci o Heritesovi a Holečkovi svými ilustracemi, nyní již musel sám Stehlík vybrat malířovy kresby, aby jimi doplnil svůj text o něm. Jak jinak, o Štětkovi hovoří Stehlík i ve své Zemi zamyšlené: „ Vypravil jsem se s ním na dva rybolovy o dušičkových dnech. Ještě na vodňanské věži svítil do tmy ciferník, když jsme projeli liduprázdným náměstím a dál kolem vypuštěných rybníků na strakonickou silnici směrem k Cehnicím. Hustá ranní mlha obklopila auto nepropustnou stěnou, v matném kuželi světla se mihl na cestě zajíc, potom jsme odbočili polní cestou a ještě před svítáním zastavili na hrázi Cehnického rybníka. Nad rybníkem mezi lesíky seděl u ohně baštýř a vyšel nám s puškou vstříc na hráz. Pomalu se rozednívalo v prázdné krajině. Přikládali jsme na ohýnek, sedlce na otepi sena, a čekali na rybáře. Ne dlouho. Malíř zatím postavil stojan s plátnem a začal podmalovávat obraz, aby měl alespoň naznačenu krajinu, než začne vlastní rybolov. Každý rybník je jinak zasazen do krajiny, má svou vlastní vegetaci, své osvětlení, pokaždé jiné a neopakovatelné, a všude je jiný způsob výlovu. /.../ Každá hráz je otevřená větru, ale malíř nedbá nečasu ani zimy, maluje soustředěně... Chápu, proč tento malíř už celou řadu let zápasí o svou představu rybolovu, do jakých jemností zná každý rybářský úkon a i všechny rybníky svého kraje. Chce se dobrat vlastní syntézy a o jeho poctivosti nemůže být pochyb. /.../ Nezazlíte mi jistě, proč právě tohoto malíře mám z celého srdce rád".
Ladislav Stehlík ve své Zemi zamyšlené portrétoval Vodňany a Vodňansko jako málokdo jiný. Každý, kdo má rád tuto krajinu, toto město, jeho historii i ty, kteří stáli v jeho kulturním pozadí, musí tomuto spisovateli poděkovat. Věnoval městu i kraji velký kus svého života i umění - snad ne nadarmo.
Vodňansko samozřejmě nemohl Stehlík ve svém díle vynechat. Prochodil jej křížem krážem, mnohé cesty vykonal společně se svou dcerou a pokud musel přespat, obvykle zvolil ubytování v hotelu Mašek (nyní Blaníce) na rohu vodňanského náměstí. Velmi dobře se znal s JUDr. Václavem Kopistou, vodňanským spisovatelem píšícím pod pseudonymem Václav Písař. Ladislav Stehlík byl ovšem známý v celém širším kraji. Např. ve Strakonicích mezi jeho důvěrné přátele patřil ředitel Prácheňského muzea Miloš Tůma, básník, jenž svým dílem přerostl regionální rozměry, po jižních Čechách chodil s malířem Aloisem Moravcem, majícím letní ateliér ve mlýně v Horním Poříčí, bohaté kontakty jej vázaly i na Josefa Sichingera, redaktora strakonických okresních novin (kam víceméně pravidelně přispíval), ale ten výčet by mohl být mnohem bohatší.
Stehlíkovo Vodňansko ze Země zamyšlené začíná na Protivínsku, pokračuje přes Radčice, za samotnými Vodňany navazují Chelčice, Lomec, Stožice, Lidmovice, Skočíce, také Bílá Hůrka, a pouť po kraji končí na Bavorovsku. Je neuvěřitelné, kolik zajímavého cestou po tomto kraji Stehlík viděl, kolik událostí historických i osudů významných osobností dokázal zachytit, jak se mu podařilo přiblížit se a dostat pod kůži zadumané krajině. Jeho básnický jazyk plyne přirozeně, promlouvá k duši. Takhle např. Stehlík hovoří o krajině rybníků u Chelčic, z níž mu vyvstává postava velkého chelčického myslitele Petra: „ Usoustředěné ticho nad žírnou rovinou se zamýšlí prosvítavými nebesy i šedým zrakem hladin, ze suchého rákosí vzlétly koroptve, z remízku zakvo-kal bažant, na hrázi šelesti duhy a mlha zatahuje černé oranice i rozlehlé louky až k tušeným lesům na obzoru. Nad chelčickým kostelíkem krvavě zapadá slunce. Slyšíš jen hlasy přírody, cítíš dech otevřené země".
Podle svých vlastních slov si Stehlík odnášel „tichou radost domů" z pomyslného setkávání se s básníka Juliem Zeyerem. Ten patřil k spisovatelovým postavám nejniternějším. Bylo jen logické, že mu ve své Zemi zamyšlené věnoval samostatné vzpomínání, naplněné obdivem k jeho dílu i k němu samotnému.
Svou nedostižnou Zemi zamyšlenou doplňoval Stehlík i mnoha drobnějšími publikacemi. Vod-ňan se dotýkají dvě takové: v roce 1979 ze Stehlíkova pera vzešla první z nich; pod názvem Dvě krajanské tváře byla věnovaná Františku Heritesovi a Josefu Holečkovi. Druhou literární drobnůstku pak Stehlík připravil v roce 1983 k nedožitým devadesátým narozeninám svého přítele Václava Štětky, vodňanského malíře „výlovů, polní práce a kytek", jak jej Stehlík nazval. Obě publikace vydalo Městské muzeum a galerie ve Vodňanech.
Na kontakt se spisovatelem Stehlíkem při žádosti o napsání prvé publikace o Heritesovi a Holečkovi vzpomínal emeritní ředitel muzea a galerie Jiří Pazdera. Přijel jej navštívit do jeho bytu v tiché pražské ulici na Vinohradech. Hned ve dveřích jej Ladislav Stehlík zdvořile upozornil, že má jen málo času. Jakmile však od ředitele Pazdery uslyšel, o co se vlastně jedná, doslova pookřál a bez dalšího rozvažování vyslovil svůj souhlas s napsáním. „Heritesa jsem si vždycky vážil, a Holečka jsem miloval", dodal. Uvedl J. Pazderu do své pracovny, kde měl vlastně jen knihy a obrazy. Rozpovídali se spolu o připravované publikaci - a čas běžel; Ladislav Stehlík se zprostředkovaně dostal do milovaného kraje a vyprávění nebralo konce. „ Ten křížek u Chelčic je pořád na svém místě? ", zeptal se Stehlík. A hned sáhnul za sebe do pečlivě seřazených svazků svých kreseb v knihovně a bez nejmenšího váhání vytáhnul ten, kde měl z dob svého putování po vodňanském kraji svou dávnou kresbu právě tohoto křížku. Bylo to dokladem, jak Ladislav Stehlík, ač v Praze, žije stále svým jihočeským domovem, svou zemí zamyšlenou. Jiří Pazdera si dodnes připomíná, jak i při tomto rozhovoru, který nakonec trval přes tři hodiny, zněla krásná Stehlíkova čeština.
Velkým Stehlíkovým přítelem byl vodňanský malíř Václav Štětka. Ostatně, i proto na něj spisovatel napsal velice lidsky upřímnou posmrtnou vzpomínku. Štětka vybavil předchozí jeho publikaci o Heritesovi a Holečkovi svými ilustracemi, nyní již musel sám Stehlík vybrat malířovy kresby, aby jimi doplnil svůj text o něm. Jak jinak, o Štětkovi hovoří Stehlík i ve své Zemi zamyšlené: „ Vypravil jsem se s ním na dva rybolovy o dušičkových dnech. Ještě na vodňanské věži svítil do tmy ciferník, když jsme projeli liduprázdným náměstím a dál kolem vypuštěných rybníků na strakonickou silnici směrem k Cehnicím. Hustá ranní mlha obklopila auto nepropustnou stěnou, v matném kuželi světla se mihl na cestě zajíc, potom jsme odbočili polní cestou a ještě před svítáním zastavili na hrázi Cehnického rybníka. Nad rybníkem mezi lesíky seděl u ohně baštýř a vyšel nám s puškou vstříc na hráz. Pomalu se rozednívalo v prázdné krajině. Přikládali jsme na ohýnek, sedlce na otepi sena, a čekali na rybáře. Ne dlouho. Malíř zatím postavil stojan s plátnem a začal podmalovávat obraz, aby měl alespoň naznačenu krajinu, než začne vlastní rybolov. Každý rybník je jinak zasazen do krajiny, má svou vlastní vegetaci, své osvětlení, pokaždé jiné a neopakovatelné, a všude je jiný způsob výlovu. /.../ Každá hráz je otevřená větru, ale malíř nedbá nečasu ani zimy, maluje soustředěně... Chápu, proč tento malíř už celou řadu let zápasí o svou představu rybolovu, do jakých jemností zná každý rybářský úkon a i všechny rybníky svého kraje. Chce se dobrat vlastní syntézy a o jeho poctivosti nemůže být pochyb. /.../ Nezazlíte mi jistě, proč právě tohoto malíře mám z celého srdce rád".
Ladislav Stehlík ve své Zemi zamyšlené portrétoval Vodňany a Vodňansko jako málokdo jiný. Každý, kdo má rád tuto krajinu, toto město, jeho historii i ty, kteří stáli v jeho kulturním pozadí, musí tomuto spisovateli poděkovat. Věnoval městu i kraji velký kus svého života i umění - snad ne nadarmo.
Karel Berka, Vodňanské noviny 2005/21
