Taras Kuščynskyj

Taras Kuščynskyj
/1932-1983/

Je dalším českým fotografem, jehož práci ozářila aurou nedotknutelnosti tragická smrt. Avšak zatímco Viléma Heckela překvapila znenadání pod kamennou lavinou Huascaránu, on s ní sváděl heroický zápas, který si zaslouží obdiv i obyčejnou lidskou úctu. Jako by v tom závěrečném aktu jeho života kulminovaly ty ryzí lidské kvality, které byly po léta obsahem jeho životního i fotografického programu. Tím programem bylo - hledáni ideálu.

„Chci vytvářet krásu," říká v jednom z vyznání. „Chci zobrazovat život Jeho nositelkou je - žena...
Fotografovat pro mne znamená žít!" Paralela s Vilémem Heckelem není náhodná. Oba, každý po svém, do české fotografie vnášejí něco, po čem lidé bez ustání touží, protože jim to v jejich životě chybí - totiž posilující viru a naději v lásku. U Heckela má podobu upřímného kamarádství, utužovaného stykem s přírodou, která člověka harmonizuje, činí ho lepším, hodnotnějším. U Kuščynského se vtěluje do dráždivé trojjedinosti citového vztahu k ženě - ženě-matce, ženě-milence, ženě-intelektuálnímu partnerovi. Vztahu, který v postupných proměnách prochází celým životem a stává se buď jeho jistotou, anebo naopak marnou touhou. U Kuščynského je tento vztah zahalen do roušky ušlechtilého uctíváni. Je to vztah k ženě-madoně.

Nenechme se přitom mýlit, že Taras - jak se zkráceně podepisoval - neváhá svůj ideál obnažit, ba dokonce jej uvést i do pozice, která v našem kontextu prudérie nejednou může působit jako znevážení, takže divák je zmaten. Ba dokonce je schopen považovat ten pečlivě skrytý ideogram za daň propagačnímu a obchodnímu podnikání, jimž „enfant terrible" Kuščynskyj otevírá od poloviny šedesátých let cestu ještě nedávno tabuizovanému aktu. Ve skutečnosti však jde jen o nový způsob dotýkání. Žena i nadále zůstává nedotknutelnou světicí, neboť on se svým fotoaparátem nezmocňuje jejího těla; nepořádá gurmánské hody smyslnosti. To, co ho zajímá, je její nitro. Zmocňuje se ji způsobem duchovním, vcítěním se do jejího světa. Je to také jediný způsob, jak se lze ženy cele zmocnit. Jednou a provždy. Právě tak výhradně, jako nám všem kdysi patřila i naše matka.

Tarasův vztah k matce je i klíčem k chápání jeho fotografie jako kanonizované estetické normy. Jako syn ukrajinských rodičů se Taras sice narodil v Praze, ale své rané dětství prožil v lůně divoké přírody někdejší Podkarpatské Rusi, v místech téměř nepoznamenaných civilizací, kam otec s matkou odešli jako učitelé na výzvu československé vlády v době hospodářské krize. Počátek druhé světové války znamená totální rozpad jejich rodiny. Dosavadní domov musejí vzhledem k novým politickým pořádkům opustit. Matka se synem se vrací zpět do Prahy, otec odchází s jinou ženou a zařizuje se v daleké cizině. A právě tady, v těch dlouhých krušných letech, kdy Taras zůstal s matkou sám a těžce se spolu probíjeli životem, jsou i kořeny jeho zbožnění ženy. Zbožnění, v němž je až cosi biblického, což v Tarasově případě na sebe bere i mentální znaky pravoslaví. Tisícileté kultury, jež člověka sice ustavičně vymaňuje z marasmu pozemského života a povznáší ho k vyšším, duchovním cílům, ale současně jej nepřestává zašlapávat do ještě větší beznaděje. Tak, jak to známe z tolstojovského smíření. Štěpánka, Pavla, Irena, Marie, Dana ... Cožpak snad není galérie Tarasových modelek fotografickým ikonostasem? Oltářem zbožnění té čisté, krásné, nedotknutelné, k níž se vždy s novou nadějí vracíme?

Taras Kuščynskyj ovšem nefotografoval jen ženy. Snad díky vzpomínkám na krajinu svého dětství holdoval i krajinářské fotografii, zvlášť vysokohorské, a v krajině také rád aranžoval - nejen reklamní předměty, ale i postavy žen, když začal vytvářet fotografický design. Vystudoval architekturu, ale jak mohl, rychle a rád to povolání v roce 1966 opustil. Od poloviny šedesátých let a ještě počátkem let sedmdesátých byl u nás průkopníkem svěží, rozevláté, přirozeně dynamické reklamy. Reklamy, která v té době už ovládla svět jako průvodní jev nástupu generace toužící po letech války - a to i té studené - po lásce, nezávislosti, romantice, svobodě. Taras si otevřel ateliér ve volné přírodě. Dokonce odmítal pracovat i s umělým osvětlením a jako pouhý amatér, jak s oblibou zdůrazňoval, bez speciálního vybavení naplňoval svůj program, jehož součástí byla spolupráce se šperkaři, skláři, textilními výtvarníky. Po nějaký čas fotografoval i pro pražské divadlo Semafor, jeho snímky se objevovaly na plakátech, gramofonových obalech, v kalendářích, katalozích, časopisech. Z té doby je i jeho obsáhlá portrétní galérie významných osobnosti kultury. Jako jeden z potenciálních firemních fotografů společnosti Asahi-Pentax, v době, kdy tam ještě kraloval uctívaný Sam Haskins, došel uznání i v novodobé Mekce fotografů - Japonsku. V podstatě však zůstal - nejen svým „ateliérovým" fotografickým vybavením, ale i celou svou duší a nadšeneckým přístupem k fotografování tím, kým byl vždycky: fotoamatérem.

„Sundejte mi brýle, už nechci vidět tenhle svět," bylo poslední, co řekl, když pochopil, že svůj zápas o život prohrál, že z náhodně rozškrábaného mateřského znaménka se vyvinula táž zhoubná choroba, již o pár let dříve podlehla i jeho matka.