Asociace profesionálních fotografů ČR
Krajina jako odraz fotografovy duše
Několik poznámek k projektu fotografické výstavy "Krajina lidské duše"
Uvedený titul výstavního projektu, mapujícího pokusy zachytit fotografií sféry neviditelného, může znít buď, zdvořile řečeno, jako logický protimluv anebo jako pokus zastřít verbálně rozmáchlým a nadneseným plánem nicotné snahy postavené na tradičních principech krajinářské fotografie, a přesto - dovoluji si tvrdit - má takový projekt nejenom své organické místo ve vývojových trendech výtvarné fotografie, ale především reprezentuje jednu z nejpodmanivějších stránek těchto trendů.
Dějiny hledání vlastní identity fotografie jsou v jistém smyslu slova naplněny touhou dokázat, že fotografie je něčím jiným, než za co je běžně považována. Fotografie byla v době svého objevení, v polovině 19. století, chápána jako logický důsledek po staletí uskutečňovaných pokusů, jak udržet natrvalo a dlouhodobě optický obraz získaný na průmětně camery obscury. Fotografie navíc reprezentovala realitu přesně v duchu zásad vědeckého positivismu, tj. ve shodě se společností uznaným středovým perspektivním průmětem, což jistě nebylo žádným překvapením neboť za Brunelleschiho objevem lineární perspektivy stojí stejná "dírková optika", jako za fotografickým aparátem. Navíc i vzdělaní a učení kritici, teoretici a historikové výtvarného umění považovali fotografický obraz za výsledek mechanického zobrazení paprsků odražených nebo emitovaných reálnými objekty a trvale zachycenými po průchodu optikou fotografického přístroje na světlocitlivou vrstvu a nepřisuzovali fotografovi jinou funkci v procesu vzniku obrazu, než právě "nosiče" fotografického přístroje v první fázi a chemického laboranta v závěrečném postupu vzniku . Fotografové na tento přezíravý postoj reagovali celou řadou halasných protismyslných "tvůrčích" postupů, ale stranou hlučné vřavy se vždy vyvíjely seriozní, vážné pokusy o opravdový svébytný fotografický tvůrčí přístup k zobrazované realitě.
Po více než 150 letech vývoje fotografické tvorby nalézáme čtyři základní přístupy k realitě před objektivem fotografického aparátu. Je to především snaha o maximálně přesnou reprezentaci reality - realita se jeví jako conditio sine qua non - představované v počátku 20. století vlnou "Přímé fotografie", zatímco v současnosti je tento trend reprezentován silným, rozkošatělým a galerijně uctívaným hnutím "Nové topografie".
V druhém přístupu je naproti tomu realita chápána pouze jako odrazový můstek a fotograf se v žádném případě nenechává svázat nutností "portrétovat" technicky přesně a věcně zvolený výsek skutečnosti nacházející se před objektivem fotografického přístroje. Používaje hry s osvětlením, tonalitou, expozičním časem, výběrem úhlu záběru, ohniska použitého objektivu a celou řadou dalších skladebných či stavebních principů, rozrušuje kauzální řetězec optického zobrazení mezi realitou a její obrazovou prezentací.
Třetí a čtvrtý z užívaných postupů spadají do výrazové oblasti, které se uvedený projekt chce především věnovat, tj. hledání transformačních postupů favorizujících a upřednostňujících osobní interpretaci reality před objektivním záznamem a vytvářejí obrazy u nichž je de facto spojitost s viditelnou existující realitou téměř setřena, zatímco poslední rodina přístupů k realitě se vyznačuje měněním, utvářením, respektive vytvářením reality před objektivem fotografického přístroje. Autor fotografického obrazu zde potom vystupuje nejenom jako "kameraman", ale především jako scenárista, designér a režisér v jedné osobě.
Nepochybně zde vyvstává otázka smyslu takového usilování a jeho místa v proudu vizuálních tvůrčích aktivit na prahu 3. tisíciletí. Odpovědět upřímně na zásadní otázku tohoto typu znamená vyhnout se všem nabízejícím se módním a poněkud laciným teoretickým proudům (reprezentovaným například dílem Victora Burgina), vysvětlujícím aktuální trendy fotografické tvorby skrze jejich propojení s textem, či literaturou, a naopak soustředit se na otázky vzájemných relací nepopiratelných a všudypřítomných stop výchozí reality a míry jejího mizení v procesu fotografického přetváření. Subjektivita v přístupu k realitě nemocného soudobého světa jistě není něčím absolutně novým, ale je výzvou k hledání niterných opěrných bodů nehnutelných žádnými silami moderního zla.
Prof. Miroslav Vojtěchovský
Praha 1.4.2005
Web Asociace profesionálních fotografů ČR
Několik poznámek k projektu fotografické výstavy "Krajina lidské duše"
Uvedený titul výstavního projektu, mapujícího pokusy zachytit fotografií sféry neviditelného, může znít buď, zdvořile řečeno, jako logický protimluv anebo jako pokus zastřít verbálně rozmáchlým a nadneseným plánem nicotné snahy postavené na tradičních principech krajinářské fotografie, a přesto - dovoluji si tvrdit - má takový projekt nejenom své organické místo ve vývojových trendech výtvarné fotografie, ale především reprezentuje jednu z nejpodmanivějších stránek těchto trendů.
Dějiny hledání vlastní identity fotografie jsou v jistém smyslu slova naplněny touhou dokázat, že fotografie je něčím jiným, než za co je běžně považována. Fotografie byla v době svého objevení, v polovině 19. století, chápána jako logický důsledek po staletí uskutečňovaných pokusů, jak udržet natrvalo a dlouhodobě optický obraz získaný na průmětně camery obscury. Fotografie navíc reprezentovala realitu přesně v duchu zásad vědeckého positivismu, tj. ve shodě se společností uznaným středovým perspektivním průmětem, což jistě nebylo žádným překvapením neboť za Brunelleschiho objevem lineární perspektivy stojí stejná "dírková optika", jako za fotografickým aparátem. Navíc i vzdělaní a učení kritici, teoretici a historikové výtvarného umění považovali fotografický obraz za výsledek mechanického zobrazení paprsků odražených nebo emitovaných reálnými objekty a trvale zachycenými po průchodu optikou fotografického přístroje na světlocitlivou vrstvu a nepřisuzovali fotografovi jinou funkci v procesu vzniku obrazu, než právě "nosiče" fotografického přístroje v první fázi a chemického laboranta v závěrečném postupu vzniku . Fotografové na tento přezíravý postoj reagovali celou řadou halasných protismyslných "tvůrčích" postupů, ale stranou hlučné vřavy se vždy vyvíjely seriozní, vážné pokusy o opravdový svébytný fotografický tvůrčí přístup k zobrazované realitě.
Po více než 150 letech vývoje fotografické tvorby nalézáme čtyři základní přístupy k realitě před objektivem fotografického aparátu. Je to především snaha o maximálně přesnou reprezentaci reality - realita se jeví jako conditio sine qua non - představované v počátku 20. století vlnou "Přímé fotografie", zatímco v současnosti je tento trend reprezentován silným, rozkošatělým a galerijně uctívaným hnutím "Nové topografie".
V druhém přístupu je naproti tomu realita chápána pouze jako odrazový můstek a fotograf se v žádném případě nenechává svázat nutností "portrétovat" technicky přesně a věcně zvolený výsek skutečnosti nacházející se před objektivem fotografického přístroje. Používaje hry s osvětlením, tonalitou, expozičním časem, výběrem úhlu záběru, ohniska použitého objektivu a celou řadou dalších skladebných či stavebních principů, rozrušuje kauzální řetězec optického zobrazení mezi realitou a její obrazovou prezentací.
Třetí a čtvrtý z užívaných postupů spadají do výrazové oblasti, které se uvedený projekt chce především věnovat, tj. hledání transformačních postupů favorizujících a upřednostňujících osobní interpretaci reality před objektivním záznamem a vytvářejí obrazy u nichž je de facto spojitost s viditelnou existující realitou téměř setřena, zatímco poslední rodina přístupů k realitě se vyznačuje měněním, utvářením, respektive vytvářením reality před objektivem fotografického přístroje. Autor fotografického obrazu zde potom vystupuje nejenom jako "kameraman", ale především jako scenárista, designér a režisér v jedné osobě.
Nepochybně zde vyvstává otázka smyslu takového usilování a jeho místa v proudu vizuálních tvůrčích aktivit na prahu 3. tisíciletí. Odpovědět upřímně na zásadní otázku tohoto typu znamená vyhnout se všem nabízejícím se módním a poněkud laciným teoretickým proudům (reprezentovaným například dílem Victora Burgina), vysvětlujícím aktuální trendy fotografické tvorby skrze jejich propojení s textem, či literaturou, a naopak soustředit se na otázky vzájemných relací nepopiratelných a všudypřítomných stop výchozí reality a míry jejího mizení v procesu fotografického přetváření. Subjektivita v přístupu k realitě nemocného soudobého světa jistě není něčím absolutně novým, ale je výzvou k hledání niterných opěrných bodů nehnutelných žádnými silami moderního zla.
Prof. Miroslav Vojtěchovský
Praha 1.4.2005
Web Asociace profesionálních fotografů ČR
