Recenze - Prachatický vikariát 1676 - 1750
Folia Historica Bohemica 22, 2006, s. 323 - 326. (Recenzent Jiří Mikulec)
Poněkud lakonický název monografie Pavly Stuchlé skrývá detailní poznání poměrně široké škály otázek spojených s existencí vikariátu jako středního článku církevní správy. Jedná se o zajímavou disertaci, obhájenou na FF UK v roce 2003. Autorka založila svou práci na precizním pramenném výzkumu, na jehož počátku stojí příslušné fascikly tzv. farářských relací z let 1676 - 1677 a 1700 - 1701. Odpovědi farářů na 42 otázek (týkajících se jak hmotného zabezpečení beneficií, tak i náboženského života ve farnostech) se pro autorku staly východiskem k dalšímu důkladnému pramennému bádání. Použila při něm duchovenské přiznávací fase z roku 1713, stejně jako řadu materiálů z fondu Archiv pražského arcibiskupství (emanata, recepta, protokoly zasedání konzistoře, vizitační protokoly, matriky svěcenců, různá akta k rekatolizaci apod.). Samozřejmě vedle pramenů pocházejících z činnosti ústředních orgánů církevní správy uložených v Národním archivu v Praze musela autorka probádat velké množství písemností k dějinám jednotlivých farností, k jejich poměru vůči patrimoniální správě a k dalším tématům, uložených v oblastním a v okresních archivech.
Stavba knihy je promyšlená a logická. Otevírá ji klasický "Forschungsbericht" (kap. I.), který sice upomíná na "školský" původ této práce, ale méně zasvěcenému uživateli nabízí velmi důležité podněty pro počáteční orientaci v problematice. Následuje pět obšírných oddílů knihy (kap. II. - VI.), závěr (kap. VII.) a obligátní přehled použitých pramenů a literatury. Závěrem jsou zařazené přílohy: seznam vikářů působících v daném období, tabulka počtů farníků podle zpovědních seznamů, přehled patronátů kostelů ve vikariátu a dvě mapky. Chybí - a při používání knihy poměrně citelně - rejstříky, alespoň místní rejstřík by byl vzhledem k regionálnímu zaměření publikace velmi užitečný.
Na počátku svého výkladu autorka seznamuje se zvoleným vikariátem (kap. II.). Píše o jeho vzniku, zabývá se rozsahy farností, počty a národností jejich obyvatel, sleduje postupující obnovu farní sítě a potýkání se církve s heretickými výstřelky, stejně jako s obecně rozšířenou neznalostí základních článků katolického (ale vlastně i křesťanského) náboženství u venkovského obyvatelstva. V uvedené kapitole se badatelka úspěšně zhostila úkolu rekonstruovat stav vikariátu a jeho obyvatel do podoby, kterou měl ve sledovaném období. Je jen škoda, že striktně dodržela spodní hranici svého časového vymezení (rok 1676, kdy prachatický vikariát vznikl), protože by bylo zajímavé poznat i jeho "prehistorii" od Harrachovy reformy církevní správy v roce 1630.
Následující kapitola zpracovávající hmotné zabezpečení beneficií (kap. III.) systematicky popisuje strukturu příjmů farního kléru, zde Pavla Stuchlá kombinovala normativní prameny s písemnostmi zachycujícími skutečné hospodaření duchovních ve farní službě. Zabývala se i pomocným duchovenstvem a ke svému výzkumu připojila také exkurs do problematiky dávek a daní odváděných duchovními. Její poznání ekonomického zázemí farního kléru představuje konkrétní a precizně zpracovaný příklad obecného stavu, současně kapitola shrnuje cenný komparativní materiál.
Prakticky totéž lze konstatovat také o dalším oddílu práce věnovaném problematice patronátu (kap. IV.). Jedná se vlastně o zpracování velmi složitého vztahu mezi kolátorem a farářem, panstvím a farností. Autorka sleduje otázku patronátních práv, vztah farářů k patrimoniální správě, zabývá se i vizitacemi a problematikou pozůstalostí farního kléru. V této oblasti svého výzkumu Pavla Stuchlá plastiky zobrazila hlavní problémy v postavení farářů jak z hlediska omezování jejich práv patrony, tak i vzhledem k motivující roli, kterou patroni far sehrávali v životě a práci farního duchovenstva. Na farní klérus pohlíží diferencovaně a veškeré své závěry důkladně podkládá prameny.
Podrobně je pojednána široká oblast majetku záduší a stavu kostelů (kap. V.). Kniha zpracovává mechanismus správy zádušního majetku, specifikuje příjmy záduší, dále se věnuje budovám kostelů, jejich údržbě, na základě bohatě dochovaných inventářů popisuje i jejich vnitřní vybavení. Autorka si ovšem všímá i otázek spojených s vysvěcením kostelů i oltářů, podává také přehled jejich patrocinií.
Poslední kapitola monografie o prachatickém vikariátu v době baroka je věnována činnosti farářů a náboženskému životu ve farnostech (kap. VI.). Autorka ovšem zvolila pouze jeden zorný úhel - hledisko farního kléru. Zabývá se tedy především jeho pastorační činností, organizováním náboženského života farností, vedle bohoslužeb a dalších úkonů nepouští ze zřetele ani farnosti "v pohybu", tedy hlavně procesí a poutě. Pro vyvážený pohled na náboženský život vikariátu zde poněkud chybí hledisko samotných farníků a alespoň některé stránky vztahu farář - farní obec.
Knihu Pavly Stuchlé lze charakterizovat jako výrazně analytickou studii, založenou na pracném pramenném výzkumu. Autorka se nebránila určité popisnosti, její hlavní pracovní metodou je stanovení okruhu problémů jako předmětu výzkumu a následně důkladné pramenně podložené popsání většiny jejich podstatných aspektů. Syntetické prvky, i když je u dílčích problémů také občas najdeme (nejčastěji jako zobecnění poznatků), jsou v menšině. Překročení popisnosti a položení širších kulturně historických otázek je patrné kupř. v zajímavé úvaze o tom, jak farní kostely ve studovaném vikariátu odpovídají standardním představám o barokním chrámu (s. 172 - 173), nebo v pokusu o rekonstrukci dobových názorů na ideálního faráře (s. 119 - 120). O skutečnou syntézu se pak autorka pokusila v závěru knihy (kap. VII., s. 227 - 232), kde systematicky shrnula a zobecnila své poznatky.
Za určitou slabinu monografie Pavly Stuchlé považuji skutečnost, že autorka nevyužila možností statistických metod, ani (až na dvě výjimky v příloze) tabelárních zpracování. U některých dílčích témat (kupř. ekonomické otázky spojené s příjmy a hospodařením farností nebo demografické sondy týkající se farníků) by takové přístupy práci jednak zpřehlednily, jednak by nabídly i nové pohledy na problematiku.
Autorka ke svému badatelského úkolu přistoupila z pozice praktika, který se příliš nezabývá teoretickými východisky a (až na některé výjimky, kupř. s. 35 - 36) se ani nepokouší o srovnání svých poznatků se zahraničními výzkumy. To však, stejně jako již zmíněnou popisnost, nepovazuji za negativum její práce. Pavla Stuchlá zpracovala důležité aspekty náboženského života na relativně úzkém teritoriu s pečlivostí a v šíři, jakou tato problematika na uvedeném území dosud zkoumána nebyla. Vyjádřila se i k řadě významných "velkých" témat (rekatolizace, vztah patron - farář, úroveň náboženského života na pobělohorském venkově apod., v mnoha případech překročila regionální charakter svého tématu a své poznatky zasadila do širšího kontextu pražské arcidiecéze. Navíc úsilí vložené do pramenného výzkumu spolu s badatelskou poctivostí autorky dělají z této knihy skvělý komparativní materiál.
Závěrem ještě několik slov k jazyku práce. Pavla Stuchlá má zkoumané období zjevně ráda, vyzná se v jeho terminologii, s oblibou svůj text doplňuje a prokládá citáty z pramenů (především v poznámkách). I ve svém vlastním projevu se někdy nechává ovlivňovat minulostí a místy tak její projev získává lehce archaický charakter.
Pavla STUCHLÁ, Prachatický vikariát 1676 - 1750. Vybrané otázky církevní správy, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze 2004, 272 s.
Poněkud lakonický název monografie Pavly Stuchlé skrývá detailní poznání poměrně široké škály otázek spojených s existencí vikariátu jako středního článku církevní správy. Jedná se o zajímavou disertaci, obhájenou na FF UK v roce 2003. Autorka založila svou práci na precizním pramenném výzkumu, na jehož počátku stojí příslušné fascikly tzv. farářských relací z let 1676 - 1677 a 1700 - 1701. Odpovědi farářů na 42 otázek (týkajících se jak hmotného zabezpečení beneficií, tak i náboženského života ve farnostech) se pro autorku staly východiskem k dalšímu důkladnému pramennému bádání. Použila při něm duchovenské přiznávací fase z roku 1713, stejně jako řadu materiálů z fondu Archiv pražského arcibiskupství (emanata, recepta, protokoly zasedání konzistoře, vizitační protokoly, matriky svěcenců, různá akta k rekatolizaci apod.). Samozřejmě vedle pramenů pocházejících z činnosti ústředních orgánů církevní správy uložených v Národním archivu v Praze musela autorka probádat velké množství písemností k dějinám jednotlivých farností, k jejich poměru vůči patrimoniální správě a k dalším tématům, uložených v oblastním a v okresních archivech.
Stavba knihy je promyšlená a logická. Otevírá ji klasický "Forschungsbericht" (kap. I.), který sice upomíná na "školský" původ této práce, ale méně zasvěcenému uživateli nabízí velmi důležité podněty pro počáteční orientaci v problematice. Následuje pět obšírných oddílů knihy (kap. II. - VI.), závěr (kap. VII.) a obligátní přehled použitých pramenů a literatury. Závěrem jsou zařazené přílohy: seznam vikářů působících v daném období, tabulka počtů farníků podle zpovědních seznamů, přehled patronátů kostelů ve vikariátu a dvě mapky. Chybí - a při používání knihy poměrně citelně - rejstříky, alespoň místní rejstřík by byl vzhledem k regionálnímu zaměření publikace velmi užitečný.
Na počátku svého výkladu autorka seznamuje se zvoleným vikariátem (kap. II.). Píše o jeho vzniku, zabývá se rozsahy farností, počty a národností jejich obyvatel, sleduje postupující obnovu farní sítě a potýkání se církve s heretickými výstřelky, stejně jako s obecně rozšířenou neznalostí základních článků katolického (ale vlastně i křesťanského) náboženství u venkovského obyvatelstva. V uvedené kapitole se badatelka úspěšně zhostila úkolu rekonstruovat stav vikariátu a jeho obyvatel do podoby, kterou měl ve sledovaném období. Je jen škoda, že striktně dodržela spodní hranici svého časového vymezení (rok 1676, kdy prachatický vikariát vznikl), protože by bylo zajímavé poznat i jeho "prehistorii" od Harrachovy reformy církevní správy v roce 1630.
Následující kapitola zpracovávající hmotné zabezpečení beneficií (kap. III.) systematicky popisuje strukturu příjmů farního kléru, zde Pavla Stuchlá kombinovala normativní prameny s písemnostmi zachycujícími skutečné hospodaření duchovních ve farní službě. Zabývala se i pomocným duchovenstvem a ke svému výzkumu připojila také exkurs do problematiky dávek a daní odváděných duchovními. Její poznání ekonomického zázemí farního kléru představuje konkrétní a precizně zpracovaný příklad obecného stavu, současně kapitola shrnuje cenný komparativní materiál.
Prakticky totéž lze konstatovat také o dalším oddílu práce věnovaném problematice patronátu (kap. IV.). Jedná se vlastně o zpracování velmi složitého vztahu mezi kolátorem a farářem, panstvím a farností. Autorka sleduje otázku patronátních práv, vztah farářů k patrimoniální správě, zabývá se i vizitacemi a problematikou pozůstalostí farního kléru. V této oblasti svého výzkumu Pavla Stuchlá plastiky zobrazila hlavní problémy v postavení farářů jak z hlediska omezování jejich práv patrony, tak i vzhledem k motivující roli, kterou patroni far sehrávali v životě a práci farního duchovenstva. Na farní klérus pohlíží diferencovaně a veškeré své závěry důkladně podkládá prameny.
Podrobně je pojednána široká oblast majetku záduší a stavu kostelů (kap. V.). Kniha zpracovává mechanismus správy zádušního majetku, specifikuje příjmy záduší, dále se věnuje budovám kostelů, jejich údržbě, na základě bohatě dochovaných inventářů popisuje i jejich vnitřní vybavení. Autorka si ovšem všímá i otázek spojených s vysvěcením kostelů i oltářů, podává také přehled jejich patrocinií.
Poslední kapitola monografie o prachatickém vikariátu v době baroka je věnována činnosti farářů a náboženskému životu ve farnostech (kap. VI.). Autorka ovšem zvolila pouze jeden zorný úhel - hledisko farního kléru. Zabývá se tedy především jeho pastorační činností, organizováním náboženského života farností, vedle bohoslužeb a dalších úkonů nepouští ze zřetele ani farnosti "v pohybu", tedy hlavně procesí a poutě. Pro vyvážený pohled na náboženský život vikariátu zde poněkud chybí hledisko samotných farníků a alespoň některé stránky vztahu farář - farní obec.
Knihu Pavly Stuchlé lze charakterizovat jako výrazně analytickou studii, založenou na pracném pramenném výzkumu. Autorka se nebránila určité popisnosti, její hlavní pracovní metodou je stanovení okruhu problémů jako předmětu výzkumu a následně důkladné pramenně podložené popsání většiny jejich podstatných aspektů. Syntetické prvky, i když je u dílčích problémů také občas najdeme (nejčastěji jako zobecnění poznatků), jsou v menšině. Překročení popisnosti a položení širších kulturně historických otázek je patrné kupř. v zajímavé úvaze o tom, jak farní kostely ve studovaném vikariátu odpovídají standardním představám o barokním chrámu (s. 172 - 173), nebo v pokusu o rekonstrukci dobových názorů na ideálního faráře (s. 119 - 120). O skutečnou syntézu se pak autorka pokusila v závěru knihy (kap. VII., s. 227 - 232), kde systematicky shrnula a zobecnila své poznatky.
Za určitou slabinu monografie Pavly Stuchlé považuji skutečnost, že autorka nevyužila možností statistických metod, ani (až na dvě výjimky v příloze) tabelárních zpracování. U některých dílčích témat (kupř. ekonomické otázky spojené s příjmy a hospodařením farností nebo demografické sondy týkající se farníků) by takové přístupy práci jednak zpřehlednily, jednak by nabídly i nové pohledy na problematiku.
Autorka ke svému badatelského úkolu přistoupila z pozice praktika, který se příliš nezabývá teoretickými východisky a (až na některé výjimky, kupř. s. 35 - 36) se ani nepokouší o srovnání svých poznatků se zahraničními výzkumy. To však, stejně jako již zmíněnou popisnost, nepovazuji za negativum její práce. Pavla Stuchlá zpracovala důležité aspekty náboženského života na relativně úzkém teritoriu s pečlivostí a v šíři, jakou tato problematika na uvedeném území dosud zkoumána nebyla. Vyjádřila se i k řadě významných "velkých" témat (rekatolizace, vztah patron - farář, úroveň náboženského života na pobělohorském venkově apod., v mnoha případech překročila regionální charakter svého tématu a své poznatky zasadila do širšího kontextu pražské arcidiecéze. Navíc úsilí vložené do pramenného výzkumu spolu s badatelskou poctivostí autorky dělají z této knihy skvělý komparativní materiál.
Závěrem ještě několik slov k jazyku práce. Pavla Stuchlá má zkoumané období zjevně ráda, vyzná se v jeho terminologii, s oblibou svůj text doplňuje a prokládá citáty z pramenů (především v poznámkách). I ve svém vlastním projevu se někdy nechává ovlivňovat minulostí a místy tak její projev získává lehce archaický charakter.
Pavla STUCHLÁ, Prachatický vikariát 1676 - 1750. Vybrané otázky církevní správy, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze 2004, 272 s.
