Bratři Boháčové
Kulturní a umělecký význam bratří Boháčů
V nekonečném procesu objevování a zhodnocování kulturních hodnot má své pozoruhodné místo život a dílo bratří Boháčů.
Tři sourozenci, malíři Maxmilián a Alois i sochař Josef svou oddanou službou výtvarnému umění a kultuře nezaujímají významné místo pouze v kulturní historii jihočeského kraje a Volyňska. Zejména svým pedagogickým působením mají své čestné místo v dějinách české výtvarné kultury 20. století.
Při zkoumání jejich celoživotního snažení nám přijde na mysl alšovské krédo: "Toužím prospěti nikoliv sobě, ale národu a vlasti". I když z historického odstupu i kritického pohledu jejich snahy vyznívají pozdně romanticky, platí skutečná hodnota výsledků jejich kulturní a umělecké práce. Čas jí stále přidává na hodnotě. Stala se trvalou součástí národní kulturní historie.
Při studiu archivních dokumentů života a díla bratří Boháčů ve volyňském muzeu, defiluje před námi časový úsek od prvého desetiletí až do druhé poloviny sedmdesátých let 20. století. Těch sedmdesát let kulturní historie, ale i životních osudů umělců, jejich rodiny, přátel, jejich žáků, modelů a modelek, běží na pozadí dvou světových válek, pohnutého dějinného období před nimi i po nich. Odráží se v nich sociální nejistota svobodných umělců, doba vzepjetí jejich tvůrčích sil, pohnutá doba po Mnichovu, kdy se Volyně stala pohraničním městem, nebo revoluční doba budování socialismu naplněná revolučním optimismem i problémy nově se rodícího společenského řádu.
Na počátku této historie hlavní osobností bratrského trojhvězdí je nejstarší z bratří Maxmilián - "Max". V jejím závěru přejímá bratrský odkaz nejmladší Josef - "Pepi". Stává se houževnatým představitelem a úporným zastáncem rodové ideje: předat rodnému městu umělecké dílo bratří i nashromážděné sbírky v podobě Muzea bratří Boháčů. I když skutečnost se poněkud rozešla s Josefovými představami, sešlo se nakonec jejich dílo v Muzeu města Volyně, aby se stalo vzácným kulturně historickým dokumentem lidového umění Pošumaví i kulturního a uměleckého odkazu tří výtvarných umělců - volyňských rodáků.
Bratří Boháčové vyšli z maloměstského řemeslnického prostředí městečka Volyně. Jejich otec, malířský mistr Maxmilián Boháč, byl typický představitel vlastenecky smýšlejícího malopodnikatele. Nadšený spolkový činitel - vášnivý hasič, ale zejména kulturní člověk. Chtěl, aby jeho synové byli vzdělaní umělci, kteří by splnili jeho romanticko probuzenecké ideály. Maxmilián Boháč si postavil koncem 19. století na Palackého náměstí ve Volyni velmi pěkný dům v novorenesančním stylu. Svědčí o vybraném uměleckém vkusu jeho majitele.
Max Boháč
Do samotného uměleckého života vstupoval tedy v době, kdy "generace přelomu století", generace Antonína Slavíčka, Jana Preislera, Antonína Hudečka a dalších se plně podílela na emancipaci národní výtvarné kultury, kdy žila v uměleckém nadšení nad výstavami francouzských impresionistů, sochaře Augusta Rodina, norského malíře Edvarda Muncha. O snahách mladého Maxe se nepodařilo zatím shromáždit dostatek uměleckých dokladů. Z jeho kreslířského a malířského projevu té doby lze usoudit, že byl spíše ovlivněn vídeňským akademismem než pařížskou školou. jeho uvolněný rukopis v krajinomalbě i v malbě portrétní připomíná malířský projev posledních žáků Mařákovy školy na pražské Akademii ("Potok", "Stromy u vody" - dnes v Alšově jihočeské galerii). Figurální kompozice ("Dvě sestry" - rovněž v AJG) nám připomínají pojetí Karla Špillara. Velké figurální malířské studie, které jsou uloženy ve volyňském muzeu potvrzují, že umělec hledal cestu za monumentálním figurálním malířským projevem. Zůstával však v zajetí vídeňského akademismu až naturalistické podoby. Několik svěžích malířských studií uvolněného rukopisu ("Společnost" a "U piana" - AJG) potvrzuje jeho snahu a zájem vyjádřit se figurální malbou. Maxovy portrétní kresby, které vytiskla a vydala jako pohlednice knihtiskárna Z. Binko v Praze, jsou suverénní svou akademickou kresbou ("Brunetka", "Profil"). Maxova účast na výstavách Jednoty umělců výtvarných v pražském Obecním domě v létech 1924 (spolu s Josefem) a 1927, i prvá samostatná výstava bratří Boháčů v roce 1928 v Topičově salónu v Praze dotvrzují, že Max zůstával spíše na pozicích salónního akademismu. Soustřeďoval se hlavně na portrétní a krajinářskou tvorbu. Nalézáme však stopu svědčící o tom, že umělec hledal nové cesty ve své malbě. Reagoval v ní na podněty, které do poválečného umění přinášely nové umělecké směry. Dosavadní stav bádání o díle umělcově do výstavy v roce 1935, jeho rozptýlenost u dosud nezjištěných soukromých sběratelů, neumožňuje zatím přesněji postihnout umělecký přerod v jeho malbě počátkem třicátých let.
V létech 1931 až 1934 již padesátiletý umělec formálně i tematicky mění svůj výraz. Svou novou tvorbu, která se svým malířským projevem odlišuje od předchozí, zveřejňuje na výstavě "Deset let práce bratří Boháčů". Uspořádal ji spolu s bratry Aloisem a Josefem ve velkém sále Slovanského ostrova v Praze ve dnech 10. - 23. 4. 1935.
Před rokem 1930 mělo sociální téma v jeho kresbě a malbě spíše ilustrativní, žánrovou podobu. Nyní obsah jeho malířského projevu ovládla společnost druhé poloviny let dvacátých i počátku let třicátých. Společenské důsledky světové hospodářské krize přinesli mu uměleckou inspiraci, která vyžadovala revidovat dosavadní pojetí figurální malby. Obsah jeho malířského projevu se prohlubuje. Umělec se zamýšlí nad smyslem života, jeho krásou i tragikou. Do jeho tvorby se promítají vztahy k jeho nejbližším, k rodičům, bratřím, k uměleckým přátelům, k ženám, k životu jeho generace.
Vzor pro své malířské vyjádření nalézá v néotradicionismu pařížské skupiny Nabis, zvláště u jejího vedoucího představitele Maurice Denise (1870 - 1943). Denisova umělecká filosofie mu byla zřejmě blízká. Díky svému naturelu i uměleckému školení nemohl se radikálně rozejít se svým akademickým názorem. Nové umělecké výboje, které se v evropském výtvarném umění objevily před první světovou válkou, a které se s novou energií projevily po uklidnění poválečné revoluční vlny, nemohl akceptovat jinak než v syntetické podobě. Denisovy teorie "zjednodušení organismu obrazu" a "produševnění umění" akceptuje Max Boháč v řadě rozměrnějších figurálních kompozic vyjádřených hladkou malbou jednoduše malovaných objemů lidských těl i krajinného prostředí. Podobně jako nabisté umisťuje figurální výjevy většinou do přírody. Symbolismem, kompozičním pojetím i způsobem malby se Max Boháč Přibližuje velkému pařížskému vzoru obrazem "Tři sestry" z roku 1932 (AJG). Mnohem osobitěji se umělec vyrovnává s náměty, jejichž inspirací je jeho vlastní život. Olej "Ukládání do rakve" (AJG) je autobiografickým obrazem. Je umělcovou reakcí na tragickou rodinnou událost, smrt matky. Autor volil formu skupinového portrétu, na kterém se vyobrazil spolu s otcem. Také tempera "Trampové" a olej "V ateliéru" ze sbírek volyňského muzea jsou v podstatě autobiografické skupinové portréty. Uvedená díla působí nezvykle zrustikalizovanou formou. Obraz "Periferie" z roku 1934 (AJG) svou poetikou je odezvou na sociální umění dvacátých let. Všechna uvedená plátna se vyznačují snahou po dekorativní stylizaci, pro kterou byl autor dokonale technicky i technologicky připraven.
Přestože bratři Boháčové se neúčastnili výstav Sdružení jihočeských výtvarníků, které od roku 1925 působilo na českém jihu, tempera "Převoz" z roku 1933 (AJG), jakoby patřila na výstavu tohoto sdružení. Je to spíše krajinným prostředím otavského údolí, než vlastní symbolikou obrazu, která se váže k umělcovu intimnímu světu. Z uváděných obrazů se jeví formálně nejrozpornější. Mnohem příznivěji působí studie ke stejnojmennému dílu nejen živostí malířského podání, ale především zjednodušením zadního krajinářského plánu, které dává vyniknout figurálnímu motivu kompozice.
Z katalogu k výstavě bratří Boháčů na Slovanském ostrově v Praze jsou obsaženy všechny popisované práce a řada dalších. Celkem bylo vystaveno 20 Maxových obrazů. Většina jich zůstala v pozůstalosti nejmladšího z bratří, Josefa Boháče, ze kterého byla část převzata do sbírek Alšovy jihočeské galerie, Jihočeského muzea a ostatní do Městského muzea ve Volyni. Pro umělce velké tvůrčí vzepjetí zřejmě zůstalo bez ohlasu tehdejší veřejnosti. V tisku měla výstava slušnou publicitu hlavně zásluhou dr. F. X. Harlase v tehdejší Národní politice a díky samotným autorům, kteří inzerovali. Pro měšťácké publikum byl malířský projev Maxe Boháče málo akademicky atraktivní, pro avantgardní umělecké kruhy byl konzervativní svým néotradicismem.
Umělci zbývalo ještě více jak dvacet let života. Znamenala další léta odříkání. Ve spolupráci s bratrem Josefem se zabýval restaurátorskými pracemi. Měl pro ně velmi dobou technologickou průpravu. Díky přátelství s architektem Margoldem, který prováděl stavební dozor při dostavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě, měli možnost účastnit se restaurátorských prací na tomto díle, uskutečnili spolu s Josefem jeden z prvních transferů nástěnné malby v Čechách, votivní obraz Ferdinanda II. Kromě svatovítské katedrály pracovali na malířských a sochařských restaurátorských dílech na Pražském hradě, ve Vladislavském sále a přilehlých prostorách. Mimo Prahu prováděli restaurátorské práce v radnici v Táboře, v Rakovníku i ve Volyni a okolí.
Čas je spravedlivý a nemilosrdný soudce. Dílo Maxe Boháče je nesporně svědectvím osobitého, tvůrčího příspěvku českého umělce k tradicím evropské malby, který nemá, pokud vím, paralele v českém malířství té doby.
Alois Boháč
Z korespondence a vzpomínek jeho žáků se dovídáme, že byl laskavým a oblíbeným učitelem, na kterého jeho svěřenci vzpomínali po celý život. Uměl je získat pro věčné hodnoty výtvarného umění.
Posledním jeho pedagogickým působištěm bylo reformní reálné gymnázium v Karlových Varech. Neblahé události podzimu roku 1938, šikanování české inteligence henleinovskými bojůvkami a konečně osudný mnichovský diktát měly za následek, že velmi citlivý člověk, jakým byl Alois Boháč, byl stižen srdeční mrtvicí. V důsledku srdečního onemocnění odešel do penze a žil v Praze, kde zemřel v roce 1645.
Alois Boháč byl především kreslíř a výborný akvarelista. Jako mimořádně citlivý člověk utíkal se před světskými starostmi do světa fantazie, do světa pohádek. Patrně také proto, že měl rád děti. Svědčí o tom zmíněná korespondence jeho žáků, ale i půvabné vzpomínání jeho žáka, zasloužilého umělce Josefa Lieslera, kterého učil na gymnáziu v Karlových Varech. Josef Liesler dokonale charakterizuje lidskou osobnost, umělecké názory i uměleckou filozofii tohoto umělce-pedagoga.
Pro dnešního diváka odchovaného fantazií pohádek Josefa Lady, Jiřího Trnky, Olgy Čechové, Zdeňka Smetany, Radka Pilaře a dalších českých ilustrátorů, je pohádkový svět Aloise Boháče nezvykle bizarní. Jeho skřetové, čarodějové a pidimužíci se nám zdají poněkud morbidní - jaksi neslovanští. Spíše nám připomínají fantazijní svět germánský, ke kterému měl u nás nejblíže Hanuš Schwaiger. Boháčovy potvůrky jsou však nasládlejší. Z významných českých ilustrátorů postsecesního období by se s nimi dala srovnávat pohádková fantazie Artuše Scheinera.
Mimořádnou citlivost Aloise Boháče charakterizují akvarely, např. "Studie mužského portrétu" (AJG) zpodobňuje mladého muže typu Franze Kafky bravurní akvarelovou technikou. Obdobně i "Hlava Krista" (AJG) ukazuje na nevyužité možnosti autorova talentu.
Jeho pohádková fantazie nebyla využita jako ilustrátora také proto, že žil mimo Prahu. Své dílo zveřejnil formou pohlednic. Asi v roce 1917 vydal dvakrát své pohádky a krajinky vlastním nákladem za svého působení v Kroměříži. Druhé vydání pohlednic věnoval ve prospěch chudých žáků státní reálky v Kroměříži.
Po smrti umělcově darovala vdova paní Matylda Boháčová v roce 1952 volyňskému muzeu 138 obrazů, 2000 kreseb a akvarelových studií, 300 kusů různých sbírkových předmětů a 300 svazků uměleckých knih. Veřejnost byla s odkazem seznámena v roce 1968 na výstavě v Muzeu města Volyně.
Josef Boháč (1890 - 1978), nejmladší z bratrů byl sochařem. Odborné sochařské vzdělání nabyl na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v létech 1911 - 1917. Od roku 1917 do roku 1923 studoval na pražské Akademii výtvarných umění u prof. Španiela.
V rodinném uměleckém seskupení mu náležela nejprve role mlčenlivého benjamínka. Své sourozence přežil o mnoho let. Po více jak dvacet let byl strážcem umělecké pozůstalosti a sbírek po obou bratřích. Ke vdově po Aloisovi choval žárlivou nevraživost. Obviňoval ji, že jejich bratra vytrhla z jejich svobodného uměleckého společenství a tak způsobila jeho předčasnou smrt. Zásluhou Josefovou bylo, že nashromážděné sbírky a umělecká pozůstalost zůstaly pohromadě.
Josef Boháč svým uměleckým názorem byl přívržencem myslbekovské linie v české, sochařství. Pro své povolání byl dokonale řemeslně připraven. Suverénně ovládal portrétní sochařské řemeslo i plastickou anatomii lidského těla. V roce 1923 v soutěži na Hlávkovo stipendium byl jeho akt "Mimojdoucí" považován porotou za odlitek živého člověka. Umělec pomocí odborných expertů tvrzení poroty vyvrátil, dostalo se mu satisfakce na veřejnosti. Nicméně je skutečností, že jeho figurální tvorba je silně naturalistická. Shromáždění jeho plastik hladce modelovaných aktů působí až panoptikálně.
Obdivuhodná píle, se kterou Josef v rozpětí deseti let vytvořil rozsáhlé figurální dílo, kromě tvorby portrétní. Jeho figurální tvorba se sestává z několika zamýšlených sousoší. Jsou to postavy z Antického cyklu z let 1924 - 1932, z Pomníku pracujícímu lidu (1930 až 1931), z Pomníku mrtvím (1932) a několik dalších jednotlivých figur v celkovém počtu 20 plastik v životní velikosti. Z větší části byly spolu s portrétní tvorbou vystaveny na výstavě v roce 1935 na Slovanském ostrově.
Sympatičtější a známější je Josefovo dílo portrétní. Na uvedené výstavě v roce 1935 představoval na 50 portrétních bust. Byla mezi nimi řada významných veřejných osobností i představitelů kulturního a uměleckého světa. Josef Boháč vytvořil sochařskou podobiznu prof. Františka Lexy, bustu pro náhrobek ředitele Národního muzea dr. Karla Gutha, portréty Jana Kubelíka, zpěváka Pavla Ludikara, skladatele Karla Weise. Portrétoval své nejbližší: otce i oba bratry. Naturalistické plastické pojetí nejméně vadí na podobiznách dětí a mladých lidí. U nich věrnost podoby je přirozeně oživena elánem mládí, která rozrušuje nudu naturalistického provedení. Pozitivně působí svou strukturou i plasticita pálené hlíny, protože méně významné portréty nejsou určeny pro bronz nebo mramor (např. "Poprsí chlapce" - AJG).
Josef Boháč se svým uměleckým názorem úspěšně uplatnil v padesátých létech ("Pionýr" - AJG), kdy estetické názory na realismus byly blízké jeho uměleckému pojetí.
K pozdním pracím umělcovým náleží pamětní deska básníka Jaroslava Hůlky vytvořená pro městský úřad ve Volyni v roce 1960.
Poslední léta Josefa Boháče byla poznamenána uzavřeností vůči vnějšímu světu. Byl rozmrzen nad nezdarem pozdně romantického programu Muzea bratří Boháčů, roztrpčen nezájmem o kulturní a umělecké hodnoty, které vytvořil spolu s bratry. Hluboce se ho dotýkala nešetrnost, se kterou byla znehodnocena cenná architektura domu po rodičích, který obýval. Přes jeho podivínství nemůžeme mu upřít velkou synovskou a bratrskou lásku, se kterou shromažďoval, tvořil a opatroval kulturní a umělecké hodnoty, které významně a podstatně obohatily sbírky Městského muzea ve Volyni i Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou.
Malířská škola bratří Boháčů byla založena Maxem Boháčem v roce 1910 a existovala do roku 1915, kdy válečné poměry nebyly příznivé její další existenci.
Původními místnostmi byly bývalé ateliéry školy Vacátkovy ve Spálené ulici na Novém městě pražském. Později škole sloužil prostor ateliéru bratří Boháčů na Malé straně v Mostecké ulici č.p. 40 (nyní 38). Školu vedl Max později za asistence Josefa, dějiny umění a anatomii přednášel Alois, který v té době působil na reálce v Brně.
Touto školou se zapsali bratři Boháčové a zejména její zakladatel Max do dějin české výtvarné kultury.
Jejich přípravkou k přijímacím zkouškám na Akademii výtvarných umění a Uměleckoprůmyslovou školu prošla řada mladých talentů, které se staly později významnými představiteli českého výtvarného umění.
Boháčovou školou prošli tito významní umělci: Jaromír Jindra, Karel Holan, Miloslav Holý, Quido Lexa, V. V. Novák, Jaroslav Vodrážka, Václav Polívka, Jan Rambousek, František Srp, Bohuslav Večeřa, Helena Zezulová.
Miloslav Holý v nekrologu uveřejněném v roce 1957 ve Výtvarné práci k úmrtí Maxe Boháče vzpomíná: "Max Boháč, sám tehdy zručný kreslíř, dovedl nás všechny věru dobře připravit ku přijímací zkoušce. Korigoval nám hodně s temperamentním kresebným rukopisem, ukazoval jak zacházet s uhlem a tužkou. Sháněl obětavé modely a mi věděli, že při tom zápasí neustále s financemi. Přes to od nás studentů bral obnos skutečně minimální. Měl opravdu radost, když jsme jeden po druhém úspěšně udělali zkoušku buď na AVU nebo Uměleckoprůmyslovou školu, ..."
Rodáci z pošumavské Volyně, bratři Max, Alois a Josef Boháčové, vykonali pro naši kulturu a umění záslužné dílo. Zanechali nám a budoucím pokolením cenné umělecké hodnoty, z nichž malířské dílo Maxe Boháče má největší význam. Trvale se zapsali do historie české výtvarné kultury pedagogickou činností jako vychovatelé početné umělecké generace. Jako sběratelé zachovali budoucím pokolením cenné doklady lidového umění Pošumaví. Patři jim za to naše díky a uznání a povinnost uchovávat jejich památku.
Bořivoj Lauda, leden 1988
V nekonečném procesu objevování a zhodnocování kulturních hodnot má své pozoruhodné místo život a dílo bratří Boháčů.
Tři sourozenci, malíři Maxmilián a Alois i sochař Josef svou oddanou službou výtvarnému umění a kultuře nezaujímají významné místo pouze v kulturní historii jihočeského kraje a Volyňska. Zejména svým pedagogickým působením mají své čestné místo v dějinách české výtvarné kultury 20. století.
Při zkoumání jejich celoživotního snažení nám přijde na mysl alšovské krédo: "Toužím prospěti nikoliv sobě, ale národu a vlasti". I když z historického odstupu i kritického pohledu jejich snahy vyznívají pozdně romanticky, platí skutečná hodnota výsledků jejich kulturní a umělecké práce. Čas jí stále přidává na hodnotě. Stala se trvalou součástí národní kulturní historie.
Při studiu archivních dokumentů života a díla bratří Boháčů ve volyňském muzeu, defiluje před námi časový úsek od prvého desetiletí až do druhé poloviny sedmdesátých let 20. století. Těch sedmdesát let kulturní historie, ale i životních osudů umělců, jejich rodiny, přátel, jejich žáků, modelů a modelek, běží na pozadí dvou světových válek, pohnutého dějinného období před nimi i po nich. Odráží se v nich sociální nejistota svobodných umělců, doba vzepjetí jejich tvůrčích sil, pohnutá doba po Mnichovu, kdy se Volyně stala pohraničním městem, nebo revoluční doba budování socialismu naplněná revolučním optimismem i problémy nově se rodícího společenského řádu.
Na počátku této historie hlavní osobností bratrského trojhvězdí je nejstarší z bratří Maxmilián - "Max". V jejím závěru přejímá bratrský odkaz nejmladší Josef - "Pepi". Stává se houževnatým představitelem a úporným zastáncem rodové ideje: předat rodnému městu umělecké dílo bratří i nashromážděné sbírky v podobě Muzea bratří Boháčů. I když skutečnost se poněkud rozešla s Josefovými představami, sešlo se nakonec jejich dílo v Muzeu města Volyně, aby se stalo vzácným kulturně historickým dokumentem lidového umění Pošumaví i kulturního a uměleckého odkazu tří výtvarných umělců - volyňských rodáků.
Bratří Boháčové vyšli z maloměstského řemeslnického prostředí městečka Volyně. Jejich otec, malířský mistr Maxmilián Boháč, byl typický představitel vlastenecky smýšlejícího malopodnikatele. Nadšený spolkový činitel - vášnivý hasič, ale zejména kulturní člověk. Chtěl, aby jeho synové byli vzdělaní umělci, kteří by splnili jeho romanticko probuzenecké ideály. Maxmilián Boháč si postavil koncem 19. století na Palackého náměstí ve Volyni velmi pěkný dům v novorenesančním stylu. Svědčí o vybraném uměleckém vkusu jeho majitele.
Max Boháč
Do samotného uměleckého života vstupoval tedy v době, kdy "generace přelomu století", generace Antonína Slavíčka, Jana Preislera, Antonína Hudečka a dalších se plně podílela na emancipaci národní výtvarné kultury, kdy žila v uměleckém nadšení nad výstavami francouzských impresionistů, sochaře Augusta Rodina, norského malíře Edvarda Muncha. O snahách mladého Maxe se nepodařilo zatím shromáždit dostatek uměleckých dokladů. Z jeho kreslířského a malířského projevu té doby lze usoudit, že byl spíše ovlivněn vídeňským akademismem než pařížskou školou. jeho uvolněný rukopis v krajinomalbě i v malbě portrétní připomíná malířský projev posledních žáků Mařákovy školy na pražské Akademii ("Potok", "Stromy u vody" - dnes v Alšově jihočeské galerii). Figurální kompozice ("Dvě sestry" - rovněž v AJG) nám připomínají pojetí Karla Špillara. Velké figurální malířské studie, které jsou uloženy ve volyňském muzeu potvrzují, že umělec hledal cestu za monumentálním figurálním malířským projevem. Zůstával však v zajetí vídeňského akademismu až naturalistické podoby. Několik svěžích malířských studií uvolněného rukopisu ("Společnost" a "U piana" - AJG) potvrzuje jeho snahu a zájem vyjádřit se figurální malbou. Maxovy portrétní kresby, které vytiskla a vydala jako pohlednice knihtiskárna Z. Binko v Praze, jsou suverénní svou akademickou kresbou ("Brunetka", "Profil"). Maxova účast na výstavách Jednoty umělců výtvarných v pražském Obecním domě v létech 1924 (spolu s Josefem) a 1927, i prvá samostatná výstava bratří Boháčů v roce 1928 v Topičově salónu v Praze dotvrzují, že Max zůstával spíše na pozicích salónního akademismu. Soustřeďoval se hlavně na portrétní a krajinářskou tvorbu. Nalézáme však stopu svědčící o tom, že umělec hledal nové cesty ve své malbě. Reagoval v ní na podněty, které do poválečného umění přinášely nové umělecké směry. Dosavadní stav bádání o díle umělcově do výstavy v roce 1935, jeho rozptýlenost u dosud nezjištěných soukromých sběratelů, neumožňuje zatím přesněji postihnout umělecký přerod v jeho malbě počátkem třicátých let.
V létech 1931 až 1934 již padesátiletý umělec formálně i tematicky mění svůj výraz. Svou novou tvorbu, která se svým malířským projevem odlišuje od předchozí, zveřejňuje na výstavě "Deset let práce bratří Boháčů". Uspořádal ji spolu s bratry Aloisem a Josefem ve velkém sále Slovanského ostrova v Praze ve dnech 10. - 23. 4. 1935.
Před rokem 1930 mělo sociální téma v jeho kresbě a malbě spíše ilustrativní, žánrovou podobu. Nyní obsah jeho malířského projevu ovládla společnost druhé poloviny let dvacátých i počátku let třicátých. Společenské důsledky světové hospodářské krize přinesli mu uměleckou inspiraci, která vyžadovala revidovat dosavadní pojetí figurální malby. Obsah jeho malířského projevu se prohlubuje. Umělec se zamýšlí nad smyslem života, jeho krásou i tragikou. Do jeho tvorby se promítají vztahy k jeho nejbližším, k rodičům, bratřím, k uměleckým přátelům, k ženám, k životu jeho generace.
Vzor pro své malířské vyjádření nalézá v néotradicionismu pařížské skupiny Nabis, zvláště u jejího vedoucího představitele Maurice Denise (1870 - 1943). Denisova umělecká filosofie mu byla zřejmě blízká. Díky svému naturelu i uměleckému školení nemohl se radikálně rozejít se svým akademickým názorem. Nové umělecké výboje, které se v evropském výtvarném umění objevily před první světovou válkou, a které se s novou energií projevily po uklidnění poválečné revoluční vlny, nemohl akceptovat jinak než v syntetické podobě. Denisovy teorie "zjednodušení organismu obrazu" a "produševnění umění" akceptuje Max Boháč v řadě rozměrnějších figurálních kompozic vyjádřených hladkou malbou jednoduše malovaných objemů lidských těl i krajinného prostředí. Podobně jako nabisté umisťuje figurální výjevy většinou do přírody. Symbolismem, kompozičním pojetím i způsobem malby se Max Boháč Přibližuje velkému pařížskému vzoru obrazem "Tři sestry" z roku 1932 (AJG). Mnohem osobitěji se umělec vyrovnává s náměty, jejichž inspirací je jeho vlastní život. Olej "Ukládání do rakve" (AJG) je autobiografickým obrazem. Je umělcovou reakcí na tragickou rodinnou událost, smrt matky. Autor volil formu skupinového portrétu, na kterém se vyobrazil spolu s otcem. Také tempera "Trampové" a olej "V ateliéru" ze sbírek volyňského muzea jsou v podstatě autobiografické skupinové portréty. Uvedená díla působí nezvykle zrustikalizovanou formou. Obraz "Periferie" z roku 1934 (AJG) svou poetikou je odezvou na sociální umění dvacátých let. Všechna uvedená plátna se vyznačují snahou po dekorativní stylizaci, pro kterou byl autor dokonale technicky i technologicky připraven.
Přestože bratři Boháčové se neúčastnili výstav Sdružení jihočeských výtvarníků, které od roku 1925 působilo na českém jihu, tempera "Převoz" z roku 1933 (AJG), jakoby patřila na výstavu tohoto sdružení. Je to spíše krajinným prostředím otavského údolí, než vlastní symbolikou obrazu, která se váže k umělcovu intimnímu světu. Z uváděných obrazů se jeví formálně nejrozpornější. Mnohem příznivěji působí studie ke stejnojmennému dílu nejen živostí malířského podání, ale především zjednodušením zadního krajinářského plánu, které dává vyniknout figurálnímu motivu kompozice.
Z katalogu k výstavě bratří Boháčů na Slovanském ostrově v Praze jsou obsaženy všechny popisované práce a řada dalších. Celkem bylo vystaveno 20 Maxových obrazů. Většina jich zůstala v pozůstalosti nejmladšího z bratří, Josefa Boháče, ze kterého byla část převzata do sbírek Alšovy jihočeské galerie, Jihočeského muzea a ostatní do Městského muzea ve Volyni. Pro umělce velké tvůrčí vzepjetí zřejmě zůstalo bez ohlasu tehdejší veřejnosti. V tisku měla výstava slušnou publicitu hlavně zásluhou dr. F. X. Harlase v tehdejší Národní politice a díky samotným autorům, kteří inzerovali. Pro měšťácké publikum byl malířský projev Maxe Boháče málo akademicky atraktivní, pro avantgardní umělecké kruhy byl konzervativní svým néotradicismem.
Umělci zbývalo ještě více jak dvacet let života. Znamenala další léta odříkání. Ve spolupráci s bratrem Josefem se zabýval restaurátorskými pracemi. Měl pro ně velmi dobou technologickou průpravu. Díky přátelství s architektem Margoldem, který prováděl stavební dozor při dostavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě, měli možnost účastnit se restaurátorských prací na tomto díle, uskutečnili spolu s Josefem jeden z prvních transferů nástěnné malby v Čechách, votivní obraz Ferdinanda II. Kromě svatovítské katedrály pracovali na malířských a sochařských restaurátorských dílech na Pražském hradě, ve Vladislavském sále a přilehlých prostorách. Mimo Prahu prováděli restaurátorské práce v radnici v Táboře, v Rakovníku i ve Volyni a okolí.
Čas je spravedlivý a nemilosrdný soudce. Dílo Maxe Boháče je nesporně svědectvím osobitého, tvůrčího příspěvku českého umělce k tradicím evropské malby, který nemá, pokud vím, paralele v českém malířství té doby.
Alois Boháč
Z korespondence a vzpomínek jeho žáků se dovídáme, že byl laskavým a oblíbeným učitelem, na kterého jeho svěřenci vzpomínali po celý život. Uměl je získat pro věčné hodnoty výtvarného umění.
Posledním jeho pedagogickým působištěm bylo reformní reálné gymnázium v Karlových Varech. Neblahé události podzimu roku 1938, šikanování české inteligence henleinovskými bojůvkami a konečně osudný mnichovský diktát měly za následek, že velmi citlivý člověk, jakým byl Alois Boháč, byl stižen srdeční mrtvicí. V důsledku srdečního onemocnění odešel do penze a žil v Praze, kde zemřel v roce 1645.
Alois Boháč byl především kreslíř a výborný akvarelista. Jako mimořádně citlivý člověk utíkal se před světskými starostmi do světa fantazie, do světa pohádek. Patrně také proto, že měl rád děti. Svědčí o tom zmíněná korespondence jeho žáků, ale i půvabné vzpomínání jeho žáka, zasloužilého umělce Josefa Lieslera, kterého učil na gymnáziu v Karlových Varech. Josef Liesler dokonale charakterizuje lidskou osobnost, umělecké názory i uměleckou filozofii tohoto umělce-pedagoga.
Pro dnešního diváka odchovaného fantazií pohádek Josefa Lady, Jiřího Trnky, Olgy Čechové, Zdeňka Smetany, Radka Pilaře a dalších českých ilustrátorů, je pohádkový svět Aloise Boháče nezvykle bizarní. Jeho skřetové, čarodějové a pidimužíci se nám zdají poněkud morbidní - jaksi neslovanští. Spíše nám připomínají fantazijní svět germánský, ke kterému měl u nás nejblíže Hanuš Schwaiger. Boháčovy potvůrky jsou však nasládlejší. Z významných českých ilustrátorů postsecesního období by se s nimi dala srovnávat pohádková fantazie Artuše Scheinera.
Mimořádnou citlivost Aloise Boháče charakterizují akvarely, např. "Studie mužského portrétu" (AJG) zpodobňuje mladého muže typu Franze Kafky bravurní akvarelovou technikou. Obdobně i "Hlava Krista" (AJG) ukazuje na nevyužité možnosti autorova talentu.
Jeho pohádková fantazie nebyla využita jako ilustrátora také proto, že žil mimo Prahu. Své dílo zveřejnil formou pohlednic. Asi v roce 1917 vydal dvakrát své pohádky a krajinky vlastním nákladem za svého působení v Kroměříži. Druhé vydání pohlednic věnoval ve prospěch chudých žáků státní reálky v Kroměříži.
Po smrti umělcově darovala vdova paní Matylda Boháčová v roce 1952 volyňskému muzeu 138 obrazů, 2000 kreseb a akvarelových studií, 300 kusů různých sbírkových předmětů a 300 svazků uměleckých knih. Veřejnost byla s odkazem seznámena v roce 1968 na výstavě v Muzeu města Volyně.
Josef Boháč (1890 - 1978), nejmladší z bratrů byl sochařem. Odborné sochařské vzdělání nabyl na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v létech 1911 - 1917. Od roku 1917 do roku 1923 studoval na pražské Akademii výtvarných umění u prof. Španiela.
V rodinném uměleckém seskupení mu náležela nejprve role mlčenlivého benjamínka. Své sourozence přežil o mnoho let. Po více jak dvacet let byl strážcem umělecké pozůstalosti a sbírek po obou bratřích. Ke vdově po Aloisovi choval žárlivou nevraživost. Obviňoval ji, že jejich bratra vytrhla z jejich svobodného uměleckého společenství a tak způsobila jeho předčasnou smrt. Zásluhou Josefovou bylo, že nashromážděné sbírky a umělecká pozůstalost zůstaly pohromadě.
Josef Boháč svým uměleckým názorem byl přívržencem myslbekovské linie v české, sochařství. Pro své povolání byl dokonale řemeslně připraven. Suverénně ovládal portrétní sochařské řemeslo i plastickou anatomii lidského těla. V roce 1923 v soutěži na Hlávkovo stipendium byl jeho akt "Mimojdoucí" považován porotou za odlitek živého člověka. Umělec pomocí odborných expertů tvrzení poroty vyvrátil, dostalo se mu satisfakce na veřejnosti. Nicméně je skutečností, že jeho figurální tvorba je silně naturalistická. Shromáždění jeho plastik hladce modelovaných aktů působí až panoptikálně.
Obdivuhodná píle, se kterou Josef v rozpětí deseti let vytvořil rozsáhlé figurální dílo, kromě tvorby portrétní. Jeho figurální tvorba se sestává z několika zamýšlených sousoší. Jsou to postavy z Antického cyklu z let 1924 - 1932, z Pomníku pracujícímu lidu (1930 až 1931), z Pomníku mrtvím (1932) a několik dalších jednotlivých figur v celkovém počtu 20 plastik v životní velikosti. Z větší části byly spolu s portrétní tvorbou vystaveny na výstavě v roce 1935 na Slovanském ostrově.
Sympatičtější a známější je Josefovo dílo portrétní. Na uvedené výstavě v roce 1935 představoval na 50 portrétních bust. Byla mezi nimi řada významných veřejných osobností i představitelů kulturního a uměleckého světa. Josef Boháč vytvořil sochařskou podobiznu prof. Františka Lexy, bustu pro náhrobek ředitele Národního muzea dr. Karla Gutha, portréty Jana Kubelíka, zpěváka Pavla Ludikara, skladatele Karla Weise. Portrétoval své nejbližší: otce i oba bratry. Naturalistické plastické pojetí nejméně vadí na podobiznách dětí a mladých lidí. U nich věrnost podoby je přirozeně oživena elánem mládí, která rozrušuje nudu naturalistického provedení. Pozitivně působí svou strukturou i plasticita pálené hlíny, protože méně významné portréty nejsou určeny pro bronz nebo mramor (např. "Poprsí chlapce" - AJG).
Josef Boháč se svým uměleckým názorem úspěšně uplatnil v padesátých létech ("Pionýr" - AJG), kdy estetické názory na realismus byly blízké jeho uměleckému pojetí.
K pozdním pracím umělcovým náleží pamětní deska básníka Jaroslava Hůlky vytvořená pro městský úřad ve Volyni v roce 1960.
Poslední léta Josefa Boháče byla poznamenána uzavřeností vůči vnějšímu světu. Byl rozmrzen nad nezdarem pozdně romantického programu Muzea bratří Boháčů, roztrpčen nezájmem o kulturní a umělecké hodnoty, které vytvořil spolu s bratry. Hluboce se ho dotýkala nešetrnost, se kterou byla znehodnocena cenná architektura domu po rodičích, který obýval. Přes jeho podivínství nemůžeme mu upřít velkou synovskou a bratrskou lásku, se kterou shromažďoval, tvořil a opatroval kulturní a umělecké hodnoty, které významně a podstatně obohatily sbírky Městského muzea ve Volyni i Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou.
Malířská škola bratří Boháčů byla založena Maxem Boháčem v roce 1910 a existovala do roku 1915, kdy válečné poměry nebyly příznivé její další existenci.
Původními místnostmi byly bývalé ateliéry školy Vacátkovy ve Spálené ulici na Novém městě pražském. Později škole sloužil prostor ateliéru bratří Boháčů na Malé straně v Mostecké ulici č.p. 40 (nyní 38). Školu vedl Max později za asistence Josefa, dějiny umění a anatomii přednášel Alois, který v té době působil na reálce v Brně.
Touto školou se zapsali bratři Boháčové a zejména její zakladatel Max do dějin české výtvarné kultury.
Jejich přípravkou k přijímacím zkouškám na Akademii výtvarných umění a Uměleckoprůmyslovou školu prošla řada mladých talentů, které se staly později významnými představiteli českého výtvarného umění.
Boháčovou školou prošli tito významní umělci: Jaromír Jindra, Karel Holan, Miloslav Holý, Quido Lexa, V. V. Novák, Jaroslav Vodrážka, Václav Polívka, Jan Rambousek, František Srp, Bohuslav Večeřa, Helena Zezulová.
Miloslav Holý v nekrologu uveřejněném v roce 1957 ve Výtvarné práci k úmrtí Maxe Boháče vzpomíná: "Max Boháč, sám tehdy zručný kreslíř, dovedl nás všechny věru dobře připravit ku přijímací zkoušce. Korigoval nám hodně s temperamentním kresebným rukopisem, ukazoval jak zacházet s uhlem a tužkou. Sháněl obětavé modely a mi věděli, že při tom zápasí neustále s financemi. Přes to od nás studentů bral obnos skutečně minimální. Měl opravdu radost, když jsme jeden po druhém úspěšně udělali zkoušku buď na AVU nebo Uměleckoprůmyslovou školu, ..."
Rodáci z pošumavské Volyně, bratři Max, Alois a Josef Boháčové, vykonali pro naši kulturu a umění záslužné dílo. Zanechali nám a budoucím pokolením cenné umělecké hodnoty, z nichž malířské dílo Maxe Boháče má největší význam. Trvale se zapsali do historie české výtvarné kultury pedagogickou činností jako vychovatelé početné umělecké generace. Jako sběratelé zachovali budoucím pokolením cenné doklady lidového umění Pošumaví. Patři jim za to naše díky a uznání a povinnost uchovávat jejich památku.
Bořivoj Lauda, leden 1988
