Šumavská odysea - vzpomíná Josef Chrástka

Jsem Jihočech, rodák z malebných Novohradských Hor. Dětství, jinošská léta až do svých 27 jsem prožíval v překrásné šumavské krajině mezi Třístoličníkem a Boubínem v blízkost Teplé a Studené Vltavy. Do Volar jsme přišli v červnu 1945, hned po skončení 2. svět války. Bylo mi pět a půl roku a mnoho si z té doby nepamatuji, jen silné zážitky. A bylo jich hodně! Všude, kam se oko podívalo, zničená vojenská technika. Co bylo nejhorší? Spoustu nevybuchlé i ještě nepoužité munice. Stále mám před očima mrtvá těla dvou chlapců ve věku 10 a 12 let. Z vyprávění vím, že bojovou techniku pod dohledem Američanů stahovali zajatí němečtí vojáci na fotbalové hřiště. Tam, zbavena munice, zůstala dosti dlouho a byla rájem pro nás kluky. Ale co si živě pamatuji, to už mi bylo 10 let, našli jsme ruční útočný granát. Dohodli jsme se, že ho odpálíme. Za výtopnou byly uloženy železniční pražce. Ze vzdálenosti asi deseti metrů jsme ho házeli na tyto pražce a granát - ani po šestém pokusu stále nic. Tolik členů měla naše parta. Tak jsme se rozhodli granát odpálit v ohni. Rozdělali jsme velký oheň a granát do něho hodili. Zalehli za násep a čekali. Čekali jsme dlouho, oheň dohořel, už jen žhavé uhlíky a v nich granát. Ignorant! Už nám bylo jasné, proč Hitler musel prohrát válku. Stoupli jsme v kruhu kolem skomírajícího ohně a svorně jsme ho jako správní chlapi uhasili. Odcházeli jsme rozmrzelí z neúspěchu, když náhle ohlušující rána a v tom momentě jsme leželi s nosy zarytými v zemi. No, dopadlo to dobře!

V letech 1954 - 1957 absolvoval ŽU SPZ č. 2 v Českých Velenicích, již jako 19 letý složil úspěšně zákonitou kotelní zkoušku na parní lokomotivy a na motorové vozy. Po roce jsem se oženil a třetí den po svatbě rukoval na vojnu. Po vojně jsem sloužil až do roku 1967 ve Volarech. Touha po velkých, silných a hlavně rychlých lokomotivách mne zavedla do lokomotivního depa Cheb. Tady jsem si udělal zkoušky na elektrické lokomotivy napájené proudem o napětí 25 000 voltů. Splnil se můj sen. Čtyřicet let jsem jezdil jako strojvedoucí. Krásná práce!

Vzpomínek je moc, ale jen jedna je nejsilnější, na tu nelze zapomenout. Na Šumavu a na malebnou, laskavou krásu jižních Čech. Nikdy nezapomenu na blankytně modrou oblohu, čistou, bez mlžných pruhů od letadel, na sytou zeleň hustých, hlubokých lesů plné hřibů a lišek. Na pestrobarevnost rozkvetlých luk, ovocných stromů lemujících silnice, na průzračnou čistou vodu potoků i říček plných raků a pstruhů. Co tady bylo ptactva, koroptví celá hejna, bažantů jakbysmet. A zvěře? Ve Volarech v noci běhali zajíci po náměstí. Pamětníci myslivci, jsou-li ještě, mohli by vyprávět, jaké bývaly výřady po honu tehdy a dnes. Asi nemusíme chodit daleko, stačí se rozvzpomenout na zimní měsíce, kdy mezi Pražákem, Vodňany a Číčenicemi se na velkých plochách po obou stranách železnice pěstovala ve velkém zelenina, převážně hlávkové zelí. To byla mračna zajíců, kteří se prohrabávali sněhem ke kořenům od zelí, které zůstávaly v zemi, aby zjara po zaorání obohatily půdu. To se psal rok 1958 a já jako 18 letý jsem jezdil na parních lokomotivách jako topič. S nadsázkou se říkalo: "chceš-li zajíce, hoď kus uhlí, nemůžeš minout." Jistěže jsem nehodil, při mé povaze to ani nepřicházelo v úvahu. Trpěl jsem dost, už když mi pod kola skočila srnka, zajíc nebo se těsně před čelem vlaku zvedlo hejno koroptví či bažantů. Bylo mi to moc líto, ale byl jsem bezmocný. Ano, bylo u nás krásně do té doby, než přišla kolektivizace zemědělství. Zmizely seníky z luk, rozoraly se meze a s nimi zmizely i husté řady lísek vysázené na stráních po vrstevnici, aby zadržovaly vodu a ptactvo mělo kde hnízdit. Všechno začalo být jinak. Potraviny a tabákové výrobky byly tehdy na lístky, dokonce i uhlí bylo na příděl. Nejvíce postižena byla starší generace a důchodci. Příděl uhlí stačil tak na polovinu topného období, a tak se přitápělo vším, co hořelo. Stávalo se hodně často, že postávali starší lidé kolem tratě vždy v blízkosti přejezdů polních cest a posunky nás prosili o shození kusu uhlí, který si na kárce odvezli domů. Stávalo se však, že pokaždé jsme kusové uhlí neměli. Tak jsme vymysleli takovou věc, že při sestavování vlaku v Číčenicích jsme zařadili vůz s uhlím hned za mašinu, odjistili z bočních dveří až na jednu všechny západky a tu jedinou spojili drátem na mašinu. No a pak na vhodném místě jen zatáhli za drát a ... bylo! Pravidelně se stávalo, když jsme ve Vodňanech manipulovali, postávali dědové a babičky s kárkami na place a trpělivě čekali. Vždy jsem jim nasypal, co se vešlo. Se slzami v očích děkovali. A nejen ve Vodňanech. To bylo všude, po celé trati z Protivína do Volar. Nejen tady, pomáhalo se po celé republice. Bylo to trestné, věděli jsme to všichni. Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byly vysoké tresty, ale i tehdy platilo - není žalobce, není ani soudce. A nebyl!! Kdo byl nablízku, se otáčel, aby nic neviděl.

Stesk po té krásné jihočeské krajině, po zelených hlubokých lesích, po Vltavě, po Šumavě mě provází po celý život. Stále se vracím a vzpomínám, jak jsem jako kluk lovil raky, nosil mamince luční kytičky do vázy, nebo ležíc na zádech v trávě hleděl do čisté, sytě modré vesmírné dálky až jsem usnul. I dnes, po dlouhých letech, často večer než jdu spát, si na monitoru pustím kolekci obrázků ze Šumavy a v duchu se přenesu tam, kde mi bylo krásně, kde jsem zapomněl na všechny starosti a trable tohoto světa. Okolo mne bylo jen ticho, klid, volná krajina, překrásná Šumava. Bohužel, dnes je tomu jinak! Krásná? Zůstává i nadále, ale smutně krásná. Kam oko dohlédne, samé mrtvé stromy. Co nezničil kůrovec, dokonal orkán Kyrill. Šumava trpí, bojuje o přežití, volá o pomoc! Čeká ji dlouhá, předlouhá cesta! Přejme jí, aby na konci té cesty byla opět svěží a ZELENÁ!!!

Výstava barevných fotografií Josefa Chrástky se koná od 1. července do 30. září 2016 ve vodňanském infocentru. Srdečně zveme!

Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016