Rudolf Bém – Vratislav Hlava (1874 – 1955)

Ve své době velmi známý – dnes téměř zapomenutý malíř. To však neubírá na kvalitě jeho výtvarných děl. Umělec se dvěma jmény se zpočátku věnoval figurální a portrétní malbě, která i v současnosti udivuje plasticitou a životností. Traduje se však historka, jak se z portrétisty stal krajinář. Sedával totiž s ostatními umělci své generace v restauraci „v Platýze“. Již v roce 1906 si všiml, že krajináři (Ant. Slavíček, Ot. Nejedlý, Boh. Dvořák, St. Hudeček, H. Masaryk aj.) si objednávají řízek či svíčkovou, zatímco portrétisté a sochaři jen buřty s cibulí a syrečky. Dal jednak na dobrou radu malíře St. Hudečka: „Aby se ti dobře vedlo, musíš dělat taky landšafty (krajiny)“, a nechal se od něho ve Starém Kolíně i zaučit. Čerstvý krajinář hledal náměty nejen doma, ale i v cizině, později především v jižních Čechách. Okruh malířových zájmů uzavírají harmonická zátiší se zralými jablky či kdoulemi, také velké barevné kytice. Kdo byl tento umělec?

Rudolf Bém se narodil 13. dubna 1874 v Rábíně, hospodářském dvoře knížete Schwarzenberga na cestě z Vodňan do Netolic. Rané mládí prožil v půvabném renesančním zámku Kratochvíle. V letech 1900 – 1907 žil ve Vodňanech. Zde byl jeho otec správcem skladu dřeva. Prázdniny trávil u prarodičů v nedalekém Bavorově a již tenkrát portrétoval tamějšího starostu. Jeho talent a zájem o malbu ho přivedly v letech 1893 – 1896 ke studiu malířství na Akademii výtvarných umění v Praze zpočátku v ateliéru prof. Františka Sequense a později v ateliéru prof. Vojtěcha Hynaise, autora opony Národního divadla. Úspěšné studium potvrzuje zisk pěti stipendií a závěrečné první ceny, spojené s čestným darem od tehdejšího místodržitele v Čechách. V tehdy novém 20. století se mu dařilo získávat další stipendia a navštívil Paříž, Mnichov, Itálii, Capri, Slovensko … Stal se držitelem řady ocenění. Roku 1908 byl poctěn cenou arch. Turka, roku 1909 za originálně pojatého „Krista“ obdržel zlatý kříž s korunou, zlatou medaili a diplom „Grand Prix“ v Haagu. Roku 1913 získal cenu L. Schmidta a vysoké stipendium paní Mohr-Piepenhagenové pro krajináře. A to bezprostředně po Antonínu Slavíčkovi. Byl členem spolku Mánes a Jednoty výtvarných umělců. Jeho obrazy zakoupilo pět ministerstev. Nacházel přízeň u řady významných a kulturních osobností, které také často portrétoval. Například malíře Josefa Mánesa, básníka Jiřího Karáska ze Lvovic, houslovou virtuozku Marii Heritesovou-Kohnovou i operní pěvkyni Emu Destinnovou (oba dámské portréty jsou trvale vystaveny ve Vodňanech) aj.

Po vzniku samostatného československého státu se rozhodl pro zásadní změnu svého uměleckého života. Ze zcela přímočarých vlasteneckých pohnutek přijal v roce 1919 jméno Vratislav Hlava, kterým odkazoval na zemanského předka své matky. Své rozhodnutí nezměnil ani pod tlakem finančních ztrát v důsledku neakceptování nového jména odbornou veřejností a zákazníky. Hlava si musel znovu od základů vybudovat kariéru uznávaného umělce. Pověst paličatého „husity“ potvrzoval i volbou některých námětů. Jsou to především portréty Jana Žižky z Trocnova. K prvnímu vznikla studie již v roce 1916. O osm let později zakoupilo jeden z nich a s ním právo na vydání jeho reprodukce ministerstvo národní obrany. Byl vydán ve 3000 výtiscích a stal se tak nejznámější podobiznou Jana Žižky od Vratislava Hlavy. Malíř se několikrát rozhodl zachytit štětcem a paletou mohutné trosky hradu Rabí, místa, kde husitský hejtman podle tradice ztratil druhé oko. Maluje také řeku Otavu, která pod oblíbeným hradem protéká. Krajinami jeho obrazů jsou i místa letních pobytů – Stožice, rodiště spisovatele Josefa Holečka, a zámek v Žichovicích. Sem zavítal také ve svých 81 letech, aby opět maloval v milované krajině. Náhodný pád do potoka a neuvážené rozhodnutí dokončit rozpracovaný obraz v mokrých šatech, přinesly kruté následky. Vratislav Hlava umírá na zápal plic 13. srpna 1955 v nemocnici v Sušici.

Umělec odešel, ale jeho dílo se dále vystavuje a sbírá. Vodňanská galerie získala od manželky Vratislava Hlavy, která žila ve Vodňanech, soubor obrazů, jeho portrét, posmrtnou masku, bohatou fotografickou a písemnou dokumentaci. Ke 100. výročí umělcova narození v roce 1974 uspořádala galerie výstavu a vydala katalog. V roce 2003 malířova neteř Vlasta Kohoutová odkázala do Vodňan tři obrazy. V následujícím roce se zde po třiceti letech opět konala výstava jeho děl. Zatím poslední obraz byl do sbírky Městského muzea a galerie Vodňany zakoupen v roce 2008. V současnosti galerie spravuje a vlastní třicet obrazů. Snad není troufalé napsat, že se jedná o nejrozsáhlejší soubor prací vynikajícího portrétisty a krajináře Rudolfa Béma – Vratislava Hlavy.

Mgr. Jitka Velková
Městské muzeum a galerie Vodňany
Vítaný host na Šumavě a v Českém lese - Čtvrtletník příznivců přírody, památek a lidí - Léto 2/2012, str. 12 - 13