Symfonie půvabu a krásy

Když jsem vstoupil do síně vodňanského muzea v bývalé synagoze v úterý 1. května 2018, jako bych se octl v jiném světě. V tu chvíli se pro mě čas zastavil a já nevěřícně těkal očima z obrazu na obraz a dychtivě klouzal pohledem z jednoho na druhý. Tak mocně jsem byl jimi přitahován. Jakoby z nich vyzařoval zvláštní žár a napětí a cosi se v nich dělo, co naléhalo a nutilo mě dívat se na ně jak u vytržení. To cosi dráždilo mé pocity a plnilo mé nitro. Tak nějak jsem to neovladatelně cítil. Bylo před zahájením výstavy s názvem Česká krajina v obrazech Vladimíra Mencla. Netušil jsem, kdo to je, a ani jsem nepátral po jeho referencích na Googlu. Úmyslně jsem se chtěl nechat překvapit. A úvod této stati hovoří o tom, jak moc mě to zasáhlo.

Po skončení vernisáže jsem pomalu, pozvolně a postupně šel od obrazu k obrazu a přistihl se, že přecházím téměř jakoby po špičkách v nábožné úctě. Abych nezabředl do slovních obratů, raději to zkrátím. Obrazy super, nálada výtečná, potěcha stoprocentní. A protože jsem si s panem Vladimírem Menclem, autorem této krásy, asi čtvrt hoďky povídal, napíši spíše o tom.

Každý člověk se ve zralém věku rád vrací do míst svého dětství a mládí, tím spíše umělec, který tu nachází nejen návaznost na minulé zážitky a inspirační zdroje, nýbrž také citové impulsy pro další tvůrčí práci. V této dlouhé větě je shrnuto vše podstatné o dětství a mládí pana Mencla. Jak říká: „Já jsem Buďejčák a matka byla ze statku v Hrdějovicích, tedy jsem typickej Jihočech selskýho původu."

Některé odpovědi byly tak vtipné a pojaté s humorem, že jsme se místy chlámali jak pominutí. Byl to rozhovor spíše na úrovni dvou přátel.

O to byl otevřenější a odvazovější, než povídání sešněrované pomyslnými konvencemi. On je pan Vladimír Mencl muzikant. Vystudoval na AMU klavír a poté v této instituci 40 let pracoval. Nejen že učil, ale i doprovázel naše slavné houslisty té doby. Například Alexandra Plocka a celoživotně Ivana Kawaciuka, ale i mistra violoncella Miloše Sádla a mnoho dalších. A co tedy malování? „No, na AMU jsme měli 3 měsíce prázdnin, čili mohl jsem malovat. A co jsem v penzi (15 let), tak už jenom maluji. A řeknu to trochu surově: už mě muzika nezdržuje od malování." Zakuckali jsme se smíchy. Je to prostě vtipálek a v jeho společnosti se cítím dobře. Inu, vždyť jsem také bývalý muzikant.

Všechny obrazy maluje v plenéru na Třeboňsku, kde to z mládí tak důvěrně zná. Nebudu se tentokrát pouštět do rozboru jednotlivých obrazů, jsou všechny výtečné a každého osloví. Závěrem bych uvedl ještě jednu epizodu z jeho vyprávění. S údivem jsem totiž naslouchal jeho výkladu o abstraktním umění, jež jsme si možná trochu zbožštili, ale podstata je trochu jiná. Jsou i malíři, kteří se pokoušeli namalovat hudbu. Své pocity při jejím poslechu přenést na plátno. Z toho pochopitelně musí vzniknout abstrakce chtícnechtíc. Touto malbou se zabývali např. Vasilij Kandinskij, český malíř žijící ve Francii František Kupka, ale třeba i mladá anglická malířka Melissa McCranken. Na vodňanské výstavě Vladimíra Mencla najdeme 34 obrazů krajin a květinových zátiší, ale jsou mezi nimi tři, které jako by do této kolekce nepatřily. Jsou to abstraktní obrazy nazvané RAPSODIE a obraz OBLAKA. Můj dotaz tedy směřoval i k těmto obrazům. Dostalo se mi odpovědi, z níž čišela dlouholetá zkušenost: „Tak tyhle obrazy jsem namaloval proto, abych všechny ty rádoby tzv. malíře abstrakce naštval. Vždyť jsou to nesmysly a blbosti, kterým ani ti, kteří to malují, sami nerozumí. A já takové obrazy mnou namalované vždycky na každou výstavu přidám, aby se jako vědělo, že to také umím." Odpověď jsem zkrátil a upravil.

Vřele výstavu mistra Vladimíra Mencla doporučuji, ale s návštěvou neotálejte, neboť se jedná o prodejní výstavu a v jejím závěru byste mohli uzřít její pouhé torzo. Končí 17. června 2018.

Josef Čábelka senior, Zpravodaj města Vodňany 2018/5