Pozvání na ojedinělou výstavu fotografií Františka Beneše

Vážení a milí přátelé,

přijměte pozvání na ojedinělou výstavu fotografií Františka Beneše z let 1908 - 1938 z archivu fotografa Martina Wágnera. Výstava potrvá od 2. dubna do 8. července 2018 v infocentru ve Vodňanech.

Fotografující cestovatel František Beneš přišel na svět 20. července 1878. V rodné Praze rovněž skonal – pět dnů před pětašedesátými narozeninami, tedy 15. července 1943. Policejní archiv o něm dochoval zápisy, související s žádostmi o pasy – a to nejen cestovní, nýbrž i zbrojní (s odůvodněním osobní bezpečnosti). Archiválie ho charakterizují jako bezúhonného člověka střední postavy bez zvláštních znamení, byť s poznámkou, že vedle souměrných úst nese podlouhlý obličej stopy po neštovicích. Vlasy se v záznamech o vydání dokladů mění z tmavě hnědých v prošedivělé až šedé, oči zůstávají šedomodré a chrup neporušený. Dá se vyčíst i to, že dlouhá léta svobodný mládenec měl od 13. listopadu 1921 dceru Františku s chotí Bohumilou, rozenou Silnou. Brali se v lednu 1919 na farním úřadě Královských Vinohrad. Zdá se, že o sedmnáct let mladší paní zůstala po svatbě v domácnosti nedaleko odtud, v Dittrichově ulici pod Karlovým náměstím. JUC. František Beneš úředničil na pražském magistrátu v různých funkcích souvisejících s jeho právním vzděláním.

První výstavu nových zvětšenin z Benešova díla zahájil Martin Wágner v pražské kapli Jana Nepomuckého před dvanácti lety. Po Českých Budějovicích (kino Kotva), Terezíně a Praze (Mammacoffe ve Vodičkově ulici) je tato instalace pátým komorním průřezem. Letos už ale kurátor vybíral z plně digitalizovaného archivu skleněných a celuloidových negativů, čítajícího i s popisky na 5000 položek. Černobílé negativy středního formátu zanechal autor v obálkách, na něž svědomitě uvedl místa osvitu s daty anebo alespoň s vročením a měsícem, kdy kterou cestu uskutečnil. Záběry vznikaly v letech 1908 až 1938. František Beneš z nich vyráběl diapozitivy, promítané během hojných přednášek. Z povahy materiálu se dá usuzovat, že výklady měly převážně zeměpisně turistický ráz, třebaže projekce pro kolegy v klubu fotografů amatérů se mohly vázat i k okolnostem a nástrahám fotografování na cestách. (Alberto Vojtěch Frič v knize Indiáni Jižní Ameriky vzpomněl přítele Beneše coby nejagilnějšího z klubových členů.) Těžištěm Benešova fotografického zájmu zůstávaly ponejvíce takřečené pamětihodnosti. Jeho snímky vykreslují pozoruhodné lokality Evropy a severní Afriky. Vídal je ponejvíce věcně. Pokud se snažil podat náladu měst, venkova či krajin, figurují na snímcích domorodci jakožto stafáž. Anebo zobrazení lidé zastupují takzvaně místní typ. Při seznámení se s větším souborem fotografií se ale ukáže, kterak četné záběry spolucestujících proměňují kolekci v cestovní deník. Písemná část pozůstalosti nicméně chybí, což znesnadňuje komentování objevu. Z roku 1923 se v Národním archivu dochovalo povolení k pořádání „přednášek se světelnými obrazy za vstupné ku krytí režijních výloh“. Texty přednášek se podle tohoto dokumentu předkládaly okresním politickým správám k předběžnému schválení. Negativy Františka Beneše byly odhaleny v polovině 90. let při rekonstrukci bytu ve skříni skryté pod tapetami. Martin Wágner se tehdy učil fotografem a přitahovaly ho daleké fotografické toulky, takže by byl odkaz předchůdce cestujícího již v dobách před první světovou válkou rád prozkoumal ihned. Chyběl mu však základní předpoklad, totiž kapitál ke koupi dochované části pozůstalosti. Naštěstí ho to neodradilo, i když se celá akce protáhla na léta.

Josef Moucha

Fotografie z této výstavy v prodeji na místě v infocentru.