S humorem a vtipem tvoří otec i dcera

Výtvarný talent se každému nepodaří uplatnit v profesi, a tak si jej někteří ponechávají jako příjemného koníčka. Ve volných chvílích si pak pro radost malují obrázky, fotografují nebo tvoří z keramiky různé objekty. Ve Vodňanech se tito lidé začali scházet, povídat si o své tvorbě, předávat zkušenosti a vznikl tak Klub vodňanských výtvarníků. Ten pořádá společné výstavy a pomáhá svým členům v odborném růstu. Tradicí se staly každoroční vodňanské výstavy, ale práce zdejších výtvarníků si už prohlédli i lidé v Písku, Českých Budějovicích, Kvildě, Zábřehu na Moravě i v Polsku a Rakousku. 

 

Jedním ze zakládajících členů je Jiří Vinklát. Jeho obrázky podle slov kolegy Jiřího Hrabánka působí sametově a můžeme na nich vidět Vodňanská zákoutí i místa v okolí. Z mnohých čiší vtip a humor. Například jeden s názvem Pětitaška. „Inspirovala mne jedna zdejší paní. Jezdí na kole a má na něm zavěšeno zásadně pět tašek. Je to pro ni typické a mně se to zdál dobrý námět pro obrázek," říká Jiří Vinklát, kterému humor rozhodně není cizí. Zabývá se totiž i vymýšlením a kreslením vtipů. „To je zbytek z mé redaktorské činnosti. Nějak se to ve mně fackuje. Vodníci jsou zase pozůstatkem studia na rybářské škole," vysvětluje výtvarník.

 

Malovat prý začal v pubertě. Zda zdědil své výtvarné vlohy po rodičích ani neví. „Táta byl zubař a maminka učitelka. Zemřeli oba v jednom roce, když mi bylo pět let. Chodil jsem do školy v Otrokovicích na Moravě a na měšťance jsem začal malovat. Zprvu to byla taková vlastenecká témata jako třeba husité. Pak jsem se zbláznil do ryb. Ty mě očarovaly natolik, že jsem začal studovat Střední rybářskou školu ve Vodňanech. To bylo v roce 1953. Stal jsem se takovým dvorním malířem. Co bylo ve škole potřeba, to jsem namaloval. Například při rybářském plese, který se konal v sále hospody Na sadech, jsme ještě s jedním spolužákem udělali celou výzdobu. Byla tam totiž na zdech oprýskaná omítka a my jsme se ji snažili zakrýt pomalovanými papíry s rybářskými motivy. Se svým spolužákem jsme se dobře doplňovali. On byl dobrý na krajinky a já spíš na figury. Na vojně jsem zase dělal kresliče map a písmomalíře," vzpomíná Jiří Vinklát.

 

 

Po vojně se vrátil do Vodňan, oženil se a zapojil se do kulturního života ve městě. Začal hrát s místními ochotníky a i tady uplatnil svůj výtvarný talent při malování kulis. Profesionálně se však rybářskému řemeslu už nevěnoval. Zbyla mu jen velká záliba v rybaření. „Dělal jsem chvilku v drůbežárnách, ale tam mne to nebavilo, bylo to nezáživné. Asi tři roky jsem pracoval jako redaktor ve Strakonicích a pak jsem se stal aranžérem. Nejdříve pod podnikem Pramen, kdy jsem dálkově vystudoval Institut obchodní výchovy, abych získal kvalifikaci. Později jsem s kolegou přeběhl k firmě Jednota do Písku. Tam moje malování obrázků vlastně teprve začalo. Kolega Václav maloval velice zdařilé obrázky a já se o to pokoušel také." Inspiraci nachází Jiří Vinklát na chatě ve Sviněticích u řeky Blaníce. „Je to na samotě a tam mě většinou napadají náměty. Sednu si pak do přírody a maluji. Nebo si v chatě jen tak čmárám a něco z toho vzejde. Mým tématem jsou hlavně Vodňany a jejich okolí, zejména směrem na Prachatice. Nemám ani vyloženě oblíbené roční období. Snad o něco raději mám jaro, kdy všechno raší. Chvíle, kdy mám chuť tvořit, jsou velmi nepravidelné. Někdy zas nejsem vůbec schopný malovat. Když se snažím silou vůle tuto nechuť překousnout, nestojí to pak za nic."

 

Po roce 1990 si Jiří Vinklát založil soukromou reklamní firmu. Dnes si už užívá důchodu a ve firmě pokračuje syn. Ke své první samostatné výstavě se však odhodlal teprve letos. Ve vodňanském městském muzeu vy-stavuje do 30. září své obrázky. Ke spolupráci však přizval i svoji dceru, která přispěla svou úsměvnou keramikou.

 

 

„Jsem vlastně takový začátečník. Přihlásila jsem se asi před pěti nebo šesti lety do keramického kurzu pro dospělé na Základní umělecké škole ve Velešíně. Hned první hodina mne nadchla. Poznávala jsem, jak je hlína úžasná a co se s ní dá všechno dělat. Vymýšlela jsem si různé věci a vytvářela je spíše doma, protože v kurzu nebylo tolik času. Se vším jsem si pohrála a přemýšlela, jak to provést, aby to pak v peci nepopraskalo a nezbyla ze všeho jen hromádka střepů. S nervy nadranc jsem pak výtvory převážela do Velešína do pece k vypálení. Pak jsme ještě glazovali a znovu vypalovali. Nikdy jsem nevěděla, jak to dopadne. V hlíně vypadá věc dobře, ale glazováním se může všechno pokazit," vypravuje dcera Jiřího Vinkláta Zuzana Kyselová, která se tři roky tímto způsobem odreagovávala od své novinářské profese. Kurz pak skončil, a tím i Zuzanina tvorba, protože nebylo kde vypalovat. „Mám tajnou touhu zkusit malovat. Už mám promyšlené co bych chtěla namalovat, ale nevím, jak na to. Malířské techniky jsou pro mne velká neznámá. Jako novinářka nemám moc času. Táta nám jako dětem často maloval. Nejraději jsem měla koně. Fascinovalo mne, jak sebejistě jedním tahem vystřihl koně v jakémkoliv pohybu. S bratrem jsme měli každý svůj blok, kam jsme si malovali. Bratrovi to šlo dobře, ale malování obrazů se nevěnuje. Svůj výtvarný talent uplatňuje spíš jako grafik na počítači."

 

Andělé, usměvaví šneci na sněmu nebo ukecané vázy Zuzany Kyselové jsou pěkným zpestřením i na nynější výstavě obrázků jejího otce. „Jsou úsměvné a pohodové, protože v práci si stresu užiju až až. Proto mám ráda obrázky s teplými barvami, z kterých dýchá pohoda a člověku uleví v dnešní stresové a hektické době," prozra-zuje Zuzana Kyselová.